Rozpuštěné zábrany VII – Nová krev

Vešel jsem dovnitř a okamžitě věděl, že nejsem sám. V přítmí pokoje se vznášela ta známá vůně – těžká, sladká, dusivá a přitom neodolatelně svůdná. Závěsy se lehce pohnuly, i když okno bylo zavřené. Zůstal jsem stát na prahu, srdce mi bušilo tak silně, že jsem slyšel vlastní tep v uších, dech se mi zadrhával a ruce se mi chvěly.

„Říkala jsem ti, že se brzy setkáme znovu,“ ozval se hlas. Tentokrát to nebyl jen šepot v mé hlavě. Zněl skutečně, plnil prostor mého bytu, jako by patřil stěnám, vzduchu, mně samotnému. A pak vystoupila ze stínu. Byla stejná – a přesto jiná. Krásná, nepopsatelně přitažlivá, oči planoucí plamenem, který jsem kdysi považoval za hru svíček, a teď jsem věděl, že je její vlastní.

„Proč já?“ vydechl jsem. „Co ode mě chcete?“

Přistoupila blíž. Její prsty klouzaly po mé hrudi, břichu a níž. Rozepnula mi kalhoty a vytáhla penis, tvrdý a napjatý, jako by tělo vědělo víc než já sám. Klekla si, sevřela mě do dlaně a vsála mezi rty. Její ústa mě obepnula pevně, jazyk klouzal po celé délce, zatímco druhou rukou mi hladila koule. Její oči se vpíjely do mých, když mě brala až nadoraz, a já cítil, že mě má v moci.

Zvedl jsem ji, shodil z ní šaty a položil ji na postel. Sklonil jsem se k ní a začal ji líbat – od krku, přes klíční kost, prsa, břicho. Její kůže byla horká a jemně slaná, každý polibek mi připadal jako znamení, že je skutečná. A když jsem se dostal mezi její stehna, roztáhla je a přitiskla mi hlavu k sobě. Tam jsem ji začal lízat. Byla vlhká, sladká, chutnala omamně. Lízal jsem její kundičku, jazykem ji projížděl a svíral klitoris rty, dokud se jí celé tělo nechvělo. Její sténání se mísilo s šepoty, které přicházely ze stínů.

Pak mě přetočila pod sebe a dosedla na mě. Penis do ní vklouzl snadno, horký a mokrý obepjal celý můj úd. Pohybovala se pomalu, smyslně, jako by natahovala čas. Držel jsem ji za boky, díval se, jak se na mně vlní, a cítil, že mě vysává z těla i z duše.

A pak se ze stínů objevily postavy. Jejich oči žhnuly rudě a zlatě, šeptaly v jazyce, který jsem neznal, a přitom mi připadal povědomý. Ona se nade mnou naklonila, rty mi otřela o ucho a zašeptala: „Nejsi oběť. Jsi začátek. Z tvého semene se narodí ten, kdo povede náš kruh.“

V tu chvíli jsem vyvrcholil, prudce, hluboko v ní. Ona mě sevřela, nepustila, její oči planuly a kolem nás se kruh postav přiblížil blíž. Bylo to, jako by všichni čekali právě na ten okamžik.

Ležel jsem bez dechu a teprve tehdy mi to všechno došlo. Vinárna. Klub. Její nesmělost, která byla jen maskou. Všechno bylo divadlo. Každý krok mě měl přivést sem, do téhle chvíle.

Usmála se – úsměvem, který nebyl jen jejím. „Tohle je začátek,“ pronesla.

A závěsy se pohnuly, přestože venku nebyl vítr. Světlo v místnosti zhaslo. A já věděl, že to nekončí.

Konec…?