Z virtuálu do reality

Nikdy jsem neplánovala, že potkám některého z Vás. Dělám to už pár let – virtuální služby, sexchaty, fotky, hlasovky, videa, které si kupujete na chvíli, aby jste zapomněli. Naučila jsem se držet si odstup, protože jinak by to nešlo. Ale když se připojil nedávno on, všechno bylo jiné.

Byl slušný, trochu nesmělý, ale s jistotou, která mě zaujala. Nepřišel jen kvůli sexchatu. Chtěl poznat i mě. Zajímal se o věci, které by jiní přeskočili. O hudbu, o vůni kterou mám, o to, jaká opravdu jsem.

Z běžného ,,zákazníka” se stal někdo, s kým jsem se těšila na večery. Můj čas pro něj nebyl jen služba. A já si začala uvědomovat, že se těším, až se znovu ozve.

Jednou, po dlouhém hovoru, to řekl: „Chtěl bych tě vidět. Ne jen přes kameru.“

Měla jsem se smát. Odpovědět něco lehkého, profesionálního. Ale místo toho jsem řekla jen: „Sto kilometrů. Stojí ti to za to?“ „Stojí,“ odpověděl bez váhání.

Když jsem ho pak viděla stát před kavárnou, všechno ve mně se zastavilo. Ten, s kým jsem sdílela jen hlas a obraz. A teď byl tady…skutečný, blízký.

Usmál se a já ucítila, jak se mi podlomila kolena. Věděla jsem, že to není správné. Ale taky jsem věděla, že to chci. Byl to takový sympaťák a zároveň muž, kterého bych si na ulici asi běžně nevšimla.

Cestou k jeho bytu jsme nemluvili. Nepotřebovali jsme to. Každý pohled, každý nádech byl odpovědí. Když mě vzal za ruku, cítila jsem, že padám do něčeho, co jsem si vždy zakazovala…do skutečnosti.

Noc, která následovala, byla dlouhá. Byla v ní vášeň i něha, touha i úleva. Nebylo to o práci. Nebylo to o roli. Bylo to o dvou lidech, kteří si konečně dovolili být pravdiví.

Ráno jsem ho pozorovala, jak spí. Na stole ležel jeho telefon, vedle něj prázdná sklenice od vína. Napadlo mě, že už nikdy nebudu moct být úplně stejná.

Byl to “zákazník,,. Když Ale tu noc… tu noc byl víc.