Kamarádova mamka #2

Druhý den ráno...

mě probudilo zaklepání. Jemné, skoro nesmělé. Otevřel jsem oči, chvíli mi trvalo zorientovat se — gauč, deka, slabé světlo z okna. Pak se dveře otevřely.

Vešla ona. Nesla tác se snídaní — dva krajíce chleba, hrnek s čajem, sklenici jablečného moštu. Měla na sobě bílé, tenké tričko, které se jí lehce lepilo na tělo. Pod ním se rýsovaly křivky, které jsem si ještě večer předtím jen domýšlel. Kalhotky byly jednoduché, bavlněné, ale v tom ranním světle působily jako součást něčeho důvěrného.
„Dobré ráno,“ řekla tiše. „Doufám, že jsi spal dobře.“
Položila tác na stolek a posadila se na kraj gauče. Její pohled byl klidný, ale v očích jí něco hrálo. Něco, co jsem nedokázal přečíst. Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep. Vzpomínka na včerejší večer mi probleskla hlavou jako blesk.
„Omlouvám se za včera,“ vydechl jsem. „Nechtěl jsem…“
Zvedla ruku, jemně, jako by chtěla zastavit slova dřív, než je vyslovím.
„Nemusíš se omlouvat,“ řekla. „Všechno se děje z nějakého důvodu.“

Oční kontakt trval jen pár vteřin, ale v nich se odehrálo víc než za celý předchozí den. Její pohled byl klidný, ale hluboký, jako by čekala, co řeknu. Co udělám. A pak — bum. Dveře se rozletěly a dovnitř vpadl můj kamarád, celý rozesmátý, s rozcuchanými vlasy a energií, která rozbila ticho jako skleněnou kouli.
„Čau! Funguje už ten komp?“ vyhrkl, aniž by si všiml napětí v místnosti.
Jeho máma se usmála, rychle vstala a ustoupila stranou, jako by se nic nestalo. Já se snažil vypadat nenuceně, ale v hlavě mi to hučelo. Včerejší večer, její pohled, její přítomnost — všechno se najednou zdálo vzdálené, jako sen, který se rozplynul s ranním světlem.
„Jo, myslím, že už to jede,“ odpověděl jsem, snažíc se znít normálně. „Instaloval jsem všechno, co jste chtěli.“
„Super!“ zvolal kamarád a sedl si ke stolu, jako by byl svět v pořádku.
Ale já věděl, že není. Něco se změnilo. Ať už to bylo cokoliv, bylo to mezi námi. A bylo to živé.

Po snídani jsem seděl u počítače a vysvětloval kamarádovi, co jsem nainstaloval, jak se spouští programy, kde najde složky, které potřebuje. Byl nadšený, neustále se ptal, klikal, smál se. Všechno působilo normálně. Jako by se nic nestalo.
Ale já cítil, že něco zůstalo. Něco nevyřčeného.
Chvíli nato mi zazvonil telefon. Rodiče. Prý už mám jet domů na oběd. Přikývl jsem, sbalil si věci, poděkoval za snídani. Kamarád mě doprovodil ke dveřím, mával mi z chodby, jako vždycky.
A pak se objevila ona. Stála opřená o rám dveří, s tím klidným pohledem, který jsem už znal. Usmála se.
„Díky, že jsi přišel,“ řekla tiše. „A někdy se zas zastav. Ráda tě uvidím.“
Ten úsměv byl jiný. Jemný, ale s nádechem něčeho, co se nedá říct nahlas. Přikývl jsem. A odešel.
Ale její hlas mi zněl v hlavě ještě dlouho potom.

Během týdne...

Týden utekl jako voda. Škola, práce, běžné dny. Ale v hlavě mi pořád zněl její hlas: „Ráda tě uvidím.“ Nevěděl jsem, jestli to byla jen zdvořilost, nebo něco víc. A pak — telefonát.
„Čau, hele, máma potřebuje na počítači vytvořit vlastní účet,“ řekl kamarád. „Nechápe to a já taky ne. Nechceš přijet na víkend?“
Chvíli jsem mlčel. V hlavě se mi rozběhly vzpomínky. Ten večer. Ráno. Rozloučení. A teď pozvání. Ne od ní, ale od něj. Ale přesto — jako by se dveře znovu pootevřely.
„Jo, jasně,“ odpověděl jsem. „Přijedu.“