Třicet dní - část I.

Kapitola první - Seznámení a přípravy

Nervózně poposedávám v obývacím pokoji vlastního domu. Všude řádně uklizeno, vše připraveno pro nadcházející zvláštní návštěvu. Naše konverzace v mobilu za poslední týdny je bohatá, řešili jsme do posledního detailu každý myslitelný aspekt týkající se dnešního dne a těch několika, co přijdou po něm. Ujednali jsme si i několik osobních schůzek v kavárnách a jednu ve vší počestnosti i u mě v bytě. Dnes to už ale má být jiné.

Dlaně se mi potí. Sám před sebou se snažím hrát klidného. Teď je to ještě jedno, ale za nějakou chvíli již budu muset působit rozhodně a pevně. Pak se ozve zvonek a v mysli mi vyvstane vzrušení a nedočkavost, jež se draly na povrch už posledních pár dní. Zvednu se z křesla a jdu ke dveřím. Vztáhnu ruku ke klice. Zhluboka se nadechnu, je to tu...

Je to už měsíc, co jsme se poprvé potkali. Byla to divoká noc, kdy jsme si s kamarády šli, jako obyčejně, užít trochu toho nočního života do jednoho z klubů v centru. Tentokrát to ovšem nebylo úplně tak obyčejné. Slavili jsme totiž úspěšně splněné státnice, možnost užívat titul a tak trochu i pokřtít můj nový dům, který jsem zdědil a zrovna se do něj nastěhovával. Po pár panácích, které dodaly potřebnou kuráž, avšak úplně nezastřeli mysl, jsme se odebrali na parket a tančili s každým, kdo byl zrovna poblíž. Nakonec mě to tak zmohlo, že jsem si musel jít na minutku odpočinout na vzduch. Opřu se o stěnu a tam po chvíli zaregistruji vedle mě se také opírající slečnu. A to povědomou. Aby také ne, už jsme na sebe dnes uvnitř několikrát narazili. No a jak se zdá, I ona se na mne pamatuje.

"Ahoj," řekla s úsměvem na tváři a jiskrou v očích. Přejela mě pohledem od shora až dolů. Ostatně jako já ji.

"Ahoj, my už jsme se dneska někde viděli, že?" odpovím a otočím se k ní čelem.

"Je to tak, jak se jmenuješ?"

"Marek, a ty?"

"Eliška"

"Moc hezké jméno, jsi tu s někým?" ptám se.

"Ne, jsou tu moje kamarádky z gymplu, začínají prázdniny, poslední před vysokou, tak jsme si řekli, že to musíme dobře odstartovat, ale..." rozhlédla se okolo, pátrajíc pohledem po zbytku své skupiny, "nevím kde teď jsou, proto jsem vlastně vyšla ven, hledat je sem, no"

Teď mám šanci zaskórovat, pomyslel jsem si a povídám: "Jestli chceš, můžeme se jít na chvíli projít, třeba se mezitím ukážou nebo ti napíšou. Já mám vevnitř taky partu kamošů, ale ti počkají, ty jsi hezčí společnost," usměju se a z výrazu její tváře čtu, že dnes budou stačit i úplně blbé lichotky.

Nakonec jí nikdo nenapsal, kamarádky zmizely a já zprávy a dotazy od kamarádů cíleně ignoroval. Prošli jsme se snad přes půlku města a pořád mluvili. Dozvěděl jsem se, že je jí 19, narozeniny bude mít v půli srpna. Chodila tedy na gympl a dostala se na nějaký obor na fildě. Když jsem se optal na koníčky, tak jsem dostal výčet aktivit jako hra na kytaru, malování, péče o sebe formou chození do fitka, psaní povídek, no a samozřejmě poslouchání písniček a sledování seriálů. Nesmí chybět. Když už jsme chodili nějakou dobu, bylo na ní vidět, jak se klepe zimou. Ostatně už bylo docela pozdě v noci a do tepla bylo daleko. Nabídl jsem jí tedy svůj svetr a sám začal klepat kosu. Oblékla si ho. Hrozně na ní vlál. Odhadem vypadla tak o 20 čísel menší jak já, takže něco kolem 160, a i přestože nejsem žádný silák, zvedl bych ji jednou rukou, jak drobná byla. Měla do půli dlouhé, vlnité vlasy černé barvy splývající s nocí. Jak si dopla svetr až ke krku, zachumlala se do něj bradou. Z profilu jsem viděl jenom její tmavě hnědé oči, olemované hustými řasami a červenající se tváře, přes které jí spadaly pramínky vlasů. Po chvíli bradu zase vystrčila a usmála se na mě. Znovu jsem si prohlédl jemné kontury jejího obličeje, úzké, lesklé rty. A nos – ne malý, ne velký, akorát se k ní hodící. Z upřímného očarování mě vytrhl až mráz, který se mnou začal docela cvičit, tudíž jsem byl rád, že se zanedlouho poté, co jsme rozebrali poslední díly Love Islandu, stočila trochu peprnějším směrem.

Eliška při své malé postavě očividně trochu pomaleji odbourávala alkohol z krve, a tak ještě mírně navátá začala vyprávět více o své niternější stránce. Začalo to nevině, když jsem otevřel téma předehry. Odpověděla, že má raději trochu tvrdší styl předehry než obyčejné hlazení. Tak jsem se jí zaujatý a zvědavý zeptal, co tím má na mysli.

"Nooo víš, eemm" smála se a nohama šněrovala zprava do leva, "já to vlastně nikdy nedělala nijak zvláštně, ale hrozně bych chtěla zkoušet a trochu experimentovat. Můj bývalý byl docela nezajímavý v posteli, a když jsme se rozcházeli, už to s ním bylo dost monotónní. Chci zažít něco šíleného – tvrdého."

Na chvíli jsem se odmlčel, překvapen rychlostí, jakou jsme se dostali od déčkových konzumních seriálů k něčemu, co možná mohlo být i mým celoživotním snem – najít holku, která by se mnou zkusila úplně všechno, byla mou subinkou a plně se mi podřídila. Vybídl jsem ji teda, aby pokračovala. Asi tři hodiny na to, když už skoro začínalo svítat, jsme měli probráno všechno, co se jen okrajově týkalo BDSM, od pout a provazů přes svorky po důtky a bičíky, od povinností subinky a práv dominanta po způsoby svazovaní a druhy trestů. Bylo to šílené, v podstatě na nic neřekla ne, všechno by chtěla, všechno by si nechala. Nevím, jestli jsem někdy potkal někoho zvrhlejšího s tak perverzními představami jako byla ona. Oba jsme tomu tak trochu nemohli uvěřit, oba jsme se vzrušením chvěli. Nad ránem, již střízlivá mi dávala svůj instagram, unavené oči na mě vzhlížely plné očekávaní budoucnosti a srdce v hrudi bušilo, jako by chtělo vyskočit ven. Na rozloučenou jsme se obejmuli a já ji sledoval, dokud za ní branka nezaklapla.

Další den ráno už mi od ní na mobilu svítila zpráva. Děkovala mi a řekla, že by se ráda znovu viděla, a hlavně že by ráda pokračovala ve včerejší konverzaci. Následovalo období, kdy jsem střídal jen práci a psaní si s ní. Připadal jsem si trochu jako když člověk ve 13 prožívá první "seriózní" vztahy a má tendenci všechno rozebírat a řešit. Každopádně mě to neskutečně bavilo. Stejně tak, jako mě bavila ona. Byla milá, vtipná a chytrá, plná života a energie, kterou potřebuje vypustit ven. Jinak praskne. Opravdu tak na mě působila.

Asi týden zpátky mi ovšem vyrazila dech. Během večera, kdy jsme si jako obvykle psali, protože volat nemohla, neboť bydlela s rodinou a nechtěla, aby ji někdo přes dveře poslouchal, mi opatrně podsunula téma TPE (Total Power Exchange; česky Totalní výměna síly/kontroly) a že by to chtěla se mnou zkusit. V kalhotách mi, také jako obvykle při konverzaci s ní, začalo být nějak těsno.

"No ale tak to bys se mnou musela bydlet, a to by asi u vás ani nikde jinde neprošlo ne?" odepsal jsem.

"No to určitě ne xd ale kdybych to podala, jakože jedu s kámoškami na dovolenou, tak už by to takový problém být nemusel."

"No a co kamarádky, která by tě kryla? Nebo vůbec, ví ony o této tvojí stránce? Celkově mi to přijde jako hodně vratký plán."

"Neboj, to už mám ošetřený. Nela je stejně ujetá jako já, byla to jediná osoba, které jsem se svěřila, než jsme Tě poznala. Všechno ví a pomohla by mi klidně zfalšovat fotky z dovči. A hlavně, letí na měsíc do Portugalska. Perfektní krytí!"

"Na celý měsíc? A ty chceš být u mě celý ten měsíc jako subka?"

"Ano...Pane."

Ještě nějaký čas jsme si o tom povídali, a nakonec i s přispěním postřehů od chatbota a s popuštěním uzd našich fantazií jsme se nakonec shodli na něčem ještě malinko jiném. Nazvali jsme to Dočasné dobrovolné otroctví. Oba jsme souhlasili s tím, co a jak bude probíhat, a především co by probíhat nikdy nemělo. Celý týden se pak nesl ve znamení příprav nás obou, hlavně tedy já ze svého volného času moc neviděl. Trávil jsem ho u počítače tvorbou smlouvy, která nás na ten měsíc měla vázat. Samozřejmě, že žádnou reálnou právní hodnotu neměla, nicméně v našich hlavách ji mít bude a ten psychologický efekt bylo přesně to, o co šlo. Dále jsem doplnil svoji výbavu hraček, provazů a jiných potřebných pomůcek, které jsem kupoval s vírou, že je někdy bude mít na koho použít. Byť jsem měl trochu zkušeností i z reálného života, rozhodně to nebylo nic, co by stálo za zmínku. Snad až na svazování, to jsem si občas ve volné chvilce trénoval na takové plastové atrapě. Říkal jsem si, že by se mi to někdy třeba mohlo hodit. No a ukázalo se, že jsem byl poměrně prozřetelný.

No a pak přišel Den D. Eliška dostala přesné instrukce, co a jak budě dělat. "Panebože, opravdu se to děje, opravdu to dělám," běželo jí hlavou, když se snažila zklidnit dech a dokončit holení sebe sama. Žiletka zbavila její tělo všech chloupků, které nebyly žádoucí. Jemnými a klouzavými pohyby přejížděla po stehně dolů až ne kotníku. Její kůže měla snědší barvu, vypadala, jako by se už z toho Portugalska vrátila a celou dobu se tam jen opalovala. Byla prostě tmavý typ. Pak vylezla z vany. Osoušela se. Začala od vrchu, od svých úzkých, drobných ramen a útlého krku přes malé, pevné dvojky na jejím hrudníku, potom přes krásně ploché bříško k pevnému a kulatému zadku, na kterém se práce v posilovně opravdu hezky podepsala. Její krásně jemné a citlivé prsty potom s velkou opatrností osušily oblast klína, čerstvě oholenou a trochu podrážděnou, nicméně připravenou přesně tak, jak si Pán přál. Potom už jen dva rychlé předklony, při nichž setřela vodu z hladkých, štíhlých, rovněž vysportovaných nohou a mohla se začít oblékat. Vzala si ladící set černé krajkové podprsenky a k tomu tanga s vysokým střihem až nad kyčle, zvýrazňujíc tak její přirozené útlý pas. Na to přišly krátké riflové kraťasy s vyšším pasem a s odstávajícími a otrhanými konci. Vybral jsem je, protože se mi líbilo jak zvýrazňují její pěkný zadeček, ale zároveň se nezařezávají do stehen a navozují dojem opravdu štíhlunkých nohou. Na vršek těla si oblékla bílé tílko. To schovalo krajková ramínka podprsenky, ale bylo dostatečně krátké na to, aby jí odhalilo břicho. Ještě chvíli se na sebe dívala v zrcadle. Chvěla se nervozitou. Chtěla vypadat perfektně, a také že tak opravdu vypadla. Přesto se bála, aby nic nepokazila. "Teď jsem se oblékla, svlékat už mě však bude On," řekla si potichu. S předklonem ztěžka vydechla a dlaněmi si při tom přejela po stehnech ke kolenům, jako by ze sebe chtěla tu sžírající touhu vytlačit a setřít. A opravdu to pomohlo. Narovnala se a byla konečně schopná vyjít z koupelny. Dům byl prázdný. Zasedla za stůl ve svém pokoji a začala se malovat. Protože její budoucí Pán nebyl fanoušek těžkého líčení, pouze si lehce přepudrovala obličej, nanesla trochu řasenky a rty si přejela jemným, skoro nepostřehnutelným leskem. Byla již tak dost půvabná a svěží, nebylo třeba to dusit pod nánosem druhého obličeje. Hotová tedy byla rychle. Potom si vzala tašku, sbalenou na "dovolenou," a vydala se do chodby. Tam si obula hnědé, páskové sandálky. Radši si k tomu sedla, aby neztratila rovnováhu. Naposledy se loučila pohledem s jejím pokojem, který teď měsíc neuvidí a možná na něj bude vzpomínat, jak pohodově a klidně si v něm žila.

"Sama jsem si to zvolila, chci to tak. A ne jinak."

Doma už před několika dny oznámila, že odlétá s Nelou na tu dovolenou, že prý jí odpadla kamarádka, ale už je všechno zabookované a zaplacené, tak aby to nepropadlo atd. Její rodiče se o ni naštěstí pro nás nijak zvláště nezajímají. Respektive neprahnou po tom, aby kontrolovali každý její krok. Narozdíl ode mne. Se zabalenými věcmi a oblečením, které se mnou předtím musela prokonzultovat, vyrazila jakože směrem na nádraží. Z obsahu tašky byla nejdůležitější a nejzajímavější asi flashka, na které byly nahrány spousty fotek jí na portugalských plážích, v historickém centru Porta ba dokonce z nočních klubů v Lisabonu. Nejlepší kamarádka Nela se jakožto budoucí grafická designérka se svými schopnostmi ovládat programy na úpravu fotografií ukázala být dvakrát tak platná. Bylo asi deset hodin ráno, pátek. Já byl tou dobou normálně v práci a měl jsem se vrátit až kolem jedné domů. Sraz u nás byl domluvený na tři hodiny. Ona mezitím dostala za úkol se ještě více postarat o svůj vzhled. Prvně navštívila pedikérku a poté rovněž manikúrní salón. Nechala si perfektně zapravit nehty na rukou i na nohou a nanést průsvitný lak. Průsvitný, aby nehty nepoutaly více pozornosti, než by bylo třeba a aby lak nenarušoval přirozenou krásu jejího těla. Dalším místem, kam se měla vydat, bylo kadeřnictví. Tam jí paní vlasy trochu zkrátila, umyla a vyfoukala, nic extra zvláštního, ale na měsíc to bylo pravděpodobně naposledy, co tak měla čas učinit. Vystavené účtenky si pečlivě založila do peněženky, aby mi je potom mohla předat. S absolutní kontrolou nad jejím životem musím na ten měsíc logicky převzít i její finanční pohledávky. O to víc, jedná-li se o péči, jenž věnuje sama sobě, aby se mi více líbila.

Ze zadní kapsy na kraťasích vytáhla mobil. Bylo 14:26. Zvedla pohled a před sebou přes ulici viděla můj dům. Bydlel jsem v okrajové části města. Nebo města. Čistě z katastrálního hlediska ano, jinak to tam však vypadalo jako na dědině. Dům byl starý, dřív patřil mým prarodičům, kteří mi jej ve své poslední vůli odkázali. Už je to delší dobu, co mi patřil, a tak jsem to tam z těch peněz, co se mi povedlo vydělat při studiu, pomalu začal dávat dohromady a teprve nedávno se tam zabydlel trvale. Z venku to však tolika poznati nebylo. Odlupující se fasáda, odlepující se obkladačky, stará, dřevěná, kastlová okna čekající na výměnu, plot více či méně neplnící svou funkci plotu a hrbolatá předzahrádka zdobena neupravenými záhony a keři. Uvnitř to však bylo jiné, Bylo po rekonstrukci, nově vymalováno, čisto a voňavo. Nové podlahy, komplet koupelna s novou vanou, kuchyňská linka na míru od strejdy stolaře, ostatně jakož i další skříně, stoly i postel.

"Ještě mám čas, půjdu se tady kolem porozhlédnout," řekla si a zastrčila si mobil zpět za zadek. Tašku si pohodila výš přes rameno. Kráčela ulicí po chodníku z rozviklaných dlaždic. Tak jako můj dům tady vypadaly všechny ostatní, až na pár zbohatlických, ve kterých jejich majitelé hledali klid od rušného města. Bylo horko, a tak se rozhodla koupit si něco na osvěžení ve zdejší sámošce. Paní prodavačka, postarší paní, kterou jsem moc dobře znal přes svou babičku, se s ní ochotně pustila do řeči a do nebes vychválila její vlasy a jak jí to strašně sluší.

"Jéé, děkuji moc," culila se Eliška

"A kam máte namířeno s takovou velkou kabelou," optala se. Znáte to, starší ženská a její neutuchající touha si povídat.

"Jdu na víkend ke kamarádce, bydlí tady kousek," vymyslela si.

"Alé, a kdopak je ta vaše kamarádka, určitě budu vědět, znám tady všechny?"*

Znervózněla. Já kráva pitomá, jsem si naběhla! "Ehm, no, víte, já..." koktala, když v tom jim do rozhovoru neomaleně vtrhl nějaký jiný pán a začal se prodavačky na něco vyptávat. Eliška tedy rychle zaplatila a poroučela se pryč.

"Proč si to dělám, sakra!" prohodila pro sebe a potěšila nějaké kolemjdoucí svým bělostným úsměvem.

Čas se nekonečně vlekl. Posledních deset minut stála za rohem a psala si s Nelou, jenž zrovna čekala v letištní hale. Nevěděly, kdy, jak často nebo jestli vůbec si budou moct psát.

"Do háje Eliz, vlhnu za tebe xd," psala Nela. Ona vždycky byla trochu potřeštěná s proříznutou hubou. Narozdíl od ní, zdánlivého andílka z dobré rodiny. Možná proto si protikladně tak seděly jako kamarádky.

"No to jsme dvě. Do prdele, jaký to asi bude."

"Pokud to půjde a dovolí ti to tak mi dej vědět, budu hořet nedočkavostí."

"Neboj, neochudila bych tě o to."

"Už bude skoro celá, tak mazej. A nebuď zlobivá holka, aby tě pak nebolelo si jen sednout xd."

"Já a zlobivka? Nikdy xd. Tak užívej Portugalska."

"A ty užívej v okovech!"

Teprve teď jí srdce opravdu vyskočilo až do krku. Prošla zrezlou, odemčenou bránou, zastavila přede dveřmi a přiložila prst ke zvonku. Bylo vidět, jak se třese. Cítila obrovskou slabost v kolenou, taška jí připadala drtivě těžká. Pot jí ztékal po odhalených zádech a čelo se jí rosilo. Možná z horka? Za chvíli jí bude asi ztékat i něco jiného po stehnech, protože krajky nepatří mezi nejvíce nasákavé materiály. "Není cesty zpět, už dávno není cesty zpět. To zazvonění nebude žádný přelom, ten nastal už dávno," hnalo se jí hlavou. Tak to udělala. Stiskla to. Třicet dní Elišky-otrokyně právě začalo.