Báseň o touze a prokletí

V plamenech svíčky, na hraně zítřka, dráždím tě pírkem je to snad jen osudu hříčka.

Sténáš, voláš bohy nocí, ukájíš se svépomocí, touhou taješ jak kra v poušti, zákon hříchů neodpuští.

Sedíš v rohu a já v druhém, držíš kopí nad osudem, to co bylo jen jemné hraní, ted ti slzy v očí vhání, chceš ať do tmy pronikám, já se trošku ostýchám

Pak přijde ta chvíle jemná co nás spojí tvoja ruka úd můj chytá, touhou tvojí mojí, silnější jak pouta hory.

Vzdycháš, dýcháš víc než orkán, čepel má je tak horká, v té tvé jizvě co nezarůstá, v klidu nejsou ani ústa, drápky jemně vytasíš, a jen tiše zakřičíš. BUĎ MOU VÁŠNÍ, BUĎ MOU SILOU, VRŤ SE VE MĚ, navždy jinou.

Ze tvé pasti mokré slasti, při svitu svíčky, daruji ti slzy štěstí, tohle chutná po neřesti. Objímám tě hladím dlaní, čekáme jen na svítání, co touhy naše ukončí, nech osud je k nám milejší, těle tvé je tělem mým, snad zase tě slastí omámím.

Těším se jak malé dítě, až znovu poznám tvoje skrýše, vůni tvou a doteky, co v slasti znovu můžou rozkvésti. Jsi mou můzou já tvou bárkou, něžně volám za Rozárkou, snad znovu spočinu v tvém klíně, tentokráte, jemně a líně.