Tři stupně celsia

Problém s Davidem nebyl v tom, že byl arogantní. To byl taky, ale to Lence nevadilo. Problém byl ve způsobu, jakým se na ni díval, když si myslel, že se nedívá.

A ona se dívala vždycky.

Dnes to bylo peklo. Klimatizace v celé budově vypadla. Bylo sotva deset dopoledne a v zasedačce „Stockholm“ už bylo k zalknutí. Venku se červencové slunce opíralo do prosklené fasády a měnilo jejich open-space na skleník.

„Takže jestli tomu dobře rozumím,“ řekl David pomalu a opřel se v křesle, „navrhujete přesunout celou kampaň na srpen, přestože víme, že polovina klientů bude na dovolené?“

Jeho hlas byl hluboký, sametový a líný. Vždycky mluvil, jako by měl spoustu času. Lenka cítila, jak jí kapka potu stéká z vlasové linie po spánku.

„Navrhuju,“ odvětila klidně a setřela si ji, jako by odháněla mouchu, „že spouštět kampaň v tomhle... horku... je plýtvání. Lidé nechtějí kupovat pojištění. Chtějí led.“

Zasmál se. Byl to jen tichý zvuk v jeho hrdle. Seděl naproti ní u dlouhého stolu. Měl na sobě bílou košili, ale rukávy vyhrnuté těsně pod lokty. Odkrývaly silná předloktí s tmavými žilami. Sako měl přehozené přes židli. Kravatu povolenou.

„Dobře,“ řekl a podíval se na ostatní tři kolegy. „Myslím, že to pro dnešek stačí. Díky.“

Kolegové se zvedli s úlevou, sbírali své notebooky a bloky a hnali se ke dveřím jako k oáze.

Lenka si balila věci pomaleji. Cítila jeho pohled.

Když se poslední člověk vypotácel ven, dveře se za ním tiše zaklaply. Zůstali v místnosti sami. Hluk z open-space sem nedoléhal. Bylo slyšet jen vzdálené hučení počítačů a bzučení projektoru, který přecházel do režimu spánku.

A horko. Bylo hmatatelné.

„Počkejte,“ řekl.

Lenka se zastavila, notebook v ruce. Stále k němu stála zády. „Ano?“

Slyšela, jak vstal. Zvuk židle, která se posunula po podlaze. Kroky. Byly pomalé.

Zastavil se těsně za ní.

Necítila jen jeho blízkost. Cítila jeho teplo. Sálalo z něj jako z radiátoru. V tom dusnu místnosti to bylo absurdní, ale cítila to naprosto jasně. Pach jeho kolínské – něco s vůní dřeva a tabáku – se mísil s pachem horka.

„Myslíte si, že je to jen o tom horku, Lenko?“ zeptal se tiše.

Jeho hlas byl tak blízko, že jí téměř zašeptal do ucha. Naježily se jí chloupky na zátylku.

Pomalu se otočila. Byla chyba stát tak blízko. Musela mírně zaklonit hlavu, aby se mu podívala do očí. Byly tmavě hnědé a nedívaly se na ni jako kolega. Dívaly se na ni jako muž.

„Nevím, o čem mluvíte, Davide,“ řekla, ale její hlas zněl slabě, tenounce.

Usmál se. Ne ústy, jen očima. Pomalu, strašně pomalu, zvedl ruku. Na vteřinu si myslela, že se jí dotkne. Že jí odhrne z čela ten pramínek vlasů, který se jí tam přilepil potem.

Ale on to neudělal.

Prstem se jen dotkl skleněného povrchu stolu mezi nimi. Pak přejel prstem po stole k ní, až se zastavil kousek od místa, kde měla položenou ruku.

„Vy přesně víte, o čem mluvím,“ zašeptal.

Nedívala se na jeho prst. Dívala se na jeho rty. Viděla, jak se pohnuly, když mluvil. V místnosti bylo takové ticho, že slyšela, jak se nadechl.

Pak se naklonil. Ne k ní. Ke stolu. Sebral z něj svůj telefon.

„Mimochodem,“ řekl, teď už zase normálním, profesionálním hlasem, „ten váš návrh nebyl špatný. Probereme to zítra, až se ochladí.“

Narovnal se. Ten intenzivní, spalující mrak tepla, který ho obklopoval, byl pryč. Zase byl jen David, její arogantní kolega.

„V kolik?“ zeptala se, stále se snažíc popadnout dech.

Otevřel dveře zasedačky. Z chodby dovnitř vtrhl závan o něco chladnějšího vzduchu.

Otočil se na ni ve dveřích. A pak to udělal. Jeho oči pomalu sjely z jejích očí, přes její rty, až k propocené halence, která se jí lepila na klíční kosti. Pohled trval jen sekundu, ale vypálil jí do kůže cejch.

„Zavolám vám,“ řekl a odešel.

Lenka zůstala v dusné zasedačce sama. Přitiskla si chladný notebook na hruď a zhluboka se nadechla. Bylo jí o tři stupně tepleji než před minutou.