Koláč v troubě a kalhotkové tajemství

Večer se nesl v poklidném rytmu – v obýváku hrála tiše hudba a venku bubnoval déšť. Moje žena se pustila do velkého třídění skříně. Na posteli se brzy začaly kupit hromádky oblečení, každá měla svůj osud – darovat, vyhodit, ponechat. Když ale narazila na starší kousky prádla, jen mávla rukou a se smíchem je odložila stranou, že tohle fakt už na sebe nevezme.

Pak si náhle vzpomněla, že chtěla upéct koláč, aby měla zítra čím pohostit své kolegyně z práce – odešla do kuchyně. Slyšel jsem, jak startuje troubu, jak vytahuje mouku a ovoce.

Zůstal jsem sám s tou barevnou hromádkou prádla. Vzpomínal jsem, jak jí to kdysi v některých kouscích slušelo, a přitom jsem cítil zvláštní nutkání zkusit si je sám. Vzal jsem jeden jemný, skoro průsvitný kus – materiál byl chladivý, hladký, jiný než cokoli, co běžně nosím. Neodolal jsem a oblékl si je.

Podíval jsem se do zrcadla a v první chvíli se musel pousmát nad tím kontrastem a nad tím, že něco fakt hodně nepasuje. Ale pak jsem začal vnímat spíš samotný pocit – měkkost látky, neobvyklý střih, který úplně měnil způsob, jakým si uvědomuji vlastní tělo. Byl to zvláštní, ale podmanivý zážitek.

Protože v kuchyni se ještě pořád ozývalo šustění a cinkání, troufl jsem si na víc. Vyzkoušel jsem ještě několik dalších kousků, vždycky s jiným dojmem – jeden hravý a pestrobarevný, jiný zase elegantní, skoro slavnostní. Každý měl své kouzlo. Dokonce jsem si udělal pár fotek – spíš ze zvědavosti, abych si uchoval vzpomínku na tu kuriózní chvíli.

Přesto jsem každou chvíli naslouchal: bouchání mís kvap při míchání, její kroky, jak se pohybuje po kuchyni. Stačilo, aby se rozhodla přijít pro telefon nebo se na něco zeptat – a byl bych přistižen. To tiché napětí dávalo celému okamžiku zvláštní jiskru.

Když se najednou ozvalo pípnutí trouby, rychle jsem se převlékl a prádlo složil zpět na hromádku. Seděl jsem na posteli s nevinným výrazem, když přišla zpět s pocitem za dostiučinění, že je už koláč v troubě. „Hotovo,“ oznámila, „a v ložnici jsi měl klid, viď?“

Měla pravdu. Klid – a přitom nejisté, hravé dobrodružství, které jsem si nechal jen pro sebe.

–––

Možná jsem tě navnadil na alba k této povídce: Link | Link | Link