Povánoční obchod

Od toho večera v kině před Vánocemi mám pořád v hlavě, jak mě Adam mučil celý film. Příjemně mě trápil přes hodinu a půl a ještě druhý den jsem měl péro citlivé a trochu mě pálilo a bolelo na žaludu – taková ta sladká bolest, která mi pořád připomínala, co se dělo. Od té doby jsem nadržený pokaždé, když na to myslím, a vím, že mu to musím vrátit co nejdřív, i když jsme původně uvažovali o Silvestru.
Dnes je 27. prosince, sobota. Obchoďáky jsou po Vánocích plné lidí, co vyměňují dárky nebo nakupují na Silvestra. Adam mi ráno napsal: „Potřebuju nový rifle, ty vánoční mi nesedí. Pojď do nákupáku, 10:00 před vstupem?“

Přijdu přesně. Obchody jsou plné, ale ne přeplněné, výběr riflí je solidní. Adam si vybere hromadu párů, já mu je nosím do kabinky, která je úplně vzadu.
První: „Moc úzký.“ Druhý: „Barva je blbá.“ Třetí: „Sedí mi divně v rozkroku.“ Už mě to fakt sere – pořád běhám, čekám venku, nosím další a další velikosti. Když jdu počtvrté s několika kousky, najednou mi to cvakne: TADY a TEĎ mu to vrátím. Rozhlédnu se – zákazníků je tak akorát a prodavačky nestíhají checkovat, jestli je v kabince někdo déle, než je obvyklé – a když Adam pootevře dveře, nacpu se dovnitř k němu.
„Co děláš?“ zaprotestuje tiše, překvapeně.
„Tady máš ty velikosti,“ řeknu nahlas, jako by nic, hodím rifle na lavici a zároveň si kleknu přímo před něj. On stojí jen v trenýrkách, stáhnu mu je ke kotníkům a před očima mám jeho péro – měkké, visí volně, žalud úplně schovaný pod předkožkou.

Nečekám na nic. Vezmu ho celého do pusy najednou, bez olizování, bez předehry. Je měkký, vejde se mi do pusy celý, cítím ho na jazyku jako teplý, sametový váleček. Začnu sát pomalu, jazykem mu přejíždět po spodní straně, lehce ho tlačím do patra.
Venku slyším kroky, hlasy zákazníků, bouchání dveří vedlejší kabinky, ale všechno je strašně daleko – můj svět je teď jen tenhle malý prostor, jeho vůně, jeho teplo. Cítím, jak se mu pomaličku probouzí a tuhne, začíná se mi na jazyku zvětšovat, plnit, napínat se, žalud mi najednou tlačí víc do tváře, péro roste a tvrdne přímo v mé puse, pomalu jako když někdo pomalu nafukuje balónek.
Adam se opře o stěnu, jen drží, jeho dech se zrychluje, slyším ho přes ten vzdálený šum zvenku, šeptem tak nějak nevýrazně protestuje – „co když někdo přijde?“, doufám, že dveře zajistil zástrčkou a nikdo nás tu takhle náhodou neobjeví. Ještě chvíli mu trvá, než je úplně tvrdý – asi proto, že to nečekal, ale když se mu konečně postaví naplno, vyplní mi pusu.

Začnu ho kouřit, rád bych si s ním hrál a nechal ho trpět tak, jak on trápil mě v úterý, ale tohle je malinko jiná situace a tak ho kouřím tak, jak to má rád, nebudu to nějak prodlužovat. Žádné náhlé změny rytmu, pravou rukou ho držím u kořene a rty, kterými ho pevně obepínám, mu jezdím rytmicky nahoru a dolů, od špičky až k prstům. Ani rychle, ani pomalu – tak akorát, abych slyšel, jak tiše oddechuje a jak se jeho vzrušení stupňuje. V puse cítím tu zvláštní chuť, která mi tak chutná – je tak podobná mé chuti, ale ne stejná – jiná, lepší.

Držím ho pevně u kořene, rty ho obepínám těsně, aby to bylo pohodlné a zároveň pevné. Jazykem mu při každém pohybu dolů přejíždím po spodní straně, kde je kůže nejcitlivější, a lehce přitlačím špičkou jazyka na uzdičku – vím, že ho to bere nejvíc. Tempo mám pravidelné, střední – ne příliš rychlé, aby to nebylo moc mechanické, ne příliš pomalé, aby se to táhlo. Hlava se mi pohybuje v rytmu, který Adama vždy dostává: nahoru až k žaludu, pak dolů až skoro ke kořeni.
Adam se opírá oběma rukama o stěnu za sebou, hlavu má lehce zakloněnou, oči zavřené. Slyším, jak se mu dech zrychluje – krátké, tiché nádechy nosem, občas zadržený výdech, aby nevydal hlasitý zvuk. Jednou tiše zaúpí – „fuuuuuuck“ – tak tiše, že to slyším jen já, jeho ruka mě chytí za vlasy – netahá, jen jemně drží, prsty mi jimi lehce projíždějí, jako by se mě potřeboval chytit, aby zůstal stát rovně.
Zrychlím jen trochu – jen tak, abych ho pomalu posunul blíž k orgasmu. Cítím, jak se mi na jazyku jeho žalud zvětšuje a ztvrdne, jak se mi ústa plní teplem. Pak to přijde – první výstřik horký, silný, přímo na jazyk, pak další a další rychlé výstřiky. Cítím na jazyku jeho semeno – husté, teplé, trochu hořké – polykám ho hned, ale je ho dost, takže mi chvíli jde hůř, naštěstí mám v puse dost slin, takže to nakonec jde hladce, ani kapka ven. Pokračuju ještě chvíli pomaleji, jen lehké pohyby, abych ho vyždímal do poslední kapky, dokud se mu dech nezačne uklidňovat a péro nezačne měknout v puse.

Když je po všem, olíznu ho ještě dočista, pomalu ho pustím a zvednu se. Adam se zhluboka nadechne, oči má ještě skleněné, tvář trochu zčervenalou. Vytáhne si trenýrky, pak rifle, já si utřu pusu rukávem mikiny.
Podívám se na něj a lehce se usměju. „Tak co, bereš tyhle šedý?“
On se jen zachraptí smíchem. „Jo… tyhle beru.“

Strčím do dveří a ty se samy otevřou – Adam dveře nezamknul, napadne mě, že to byla klika, že někdo náhodou neotevřel dveře. Vyjdu první ven, jako bych mu jen přinesl další velikost. Za pár sekund vyjde i on, rifle přes rameno, klidný výraz, jako by se nic nestalo, i když je stále tak trochu mimo.
K pokladně jdeme normálně, jako dva kámoši na nákupu.

Teď jsme si kvit.