Sníh bičuje skleněné tabulky oken tak silně, že svět venku přestal existovat. Zbyla jen bílá tma a tahle osamělá horská chata, ve které v důsledku strženého elektrického vedení vypadl proud. Všude je tma, kterou jen občas prořízne oranžový zášleh z dohasínajícího krbu. Moje prsty jsou zkřehlé, i když se je snažím marně hřát o prázdný hrnek. Pak ho uslyším. Těžké kroky na dřevěné terase a zvuk rázně odsunutých dveří. Dovnitř vtrhne mrazivý vzduch a s ním on. Horské službě trvalo hodiny, než se ke mně v té vánici probojovali. Stojí tam, v těžké bundě pokryté krystalky ledu, dech se mu sráží v bílé obláčky a v očích má ten druh adrenalinu, který se v bezpečí města nevidí. „Jste v pořádku?“ zeptá se a jeho hlas je hluboký, poznamenaný únavou a chladem. Nestačí mi jen přikývnout. Jdu k němu. Moje bosá chodidla se dotýkají podlahy, která je u prahu ledová. Neříkám nic. Jen mu položím dlaně na tu mokrou, studenou bundu a cítím, jak se pod ní okamžitě napínají jeho svaly. Je to majetnické gesto, kterým mu dávám najevo, že teď, v téhle bouři, patří mně. Pomůžu mu z té těžké výstroje. Vrstva po vrstvě padá na zem, až zůstane jen v rozepnuté košili, z níž sálá živočišný žár jeho těla. Ten kontrast mě pálí víc než mráz venku. Srdce mi buší o žebra. Vidím, jak se mu v šeru rozšířily zorničky, když si mě konečně pořádně prohlédne. Už v něm není zachránce, je v něm jen muž, který se právě přestal ovládat. Nezastavím se. Natáhnu ruku, prsty se mu zabořím do vlasů, které mu vlhnou od tajícího sněhu, a s tichým, těžkým tahem si ho přitáhnu k sobě. Polibek chutná po kouři z krbu a ledovém větru. Je to tvrdý, vlastnický polibek, který vymazává všechna pravidla. Když se odtáhnu, dlaněmi sjedu po jeho bocích k opasku. Cítím pod nimi drsnou látku jeho pracovních kalhot. Nechci čekat. Moje prsty nahmatávají sponu a cvaknutí kovu prořízne ticho vánice. Kalhoty se mu sesouvají k bokům a mě zaplaví jeho horkost. Jeho ruce se mi zaboří do vlasů, nečeká na svolení a hrubě mě přitlačí k sobě. Chutnám ho, zatímco jeho dlaně mi drtí stehna a zvedají mě blíž. Srdce nám tluče v jednom rytmu, zběsile a nahlas. V dalším okamžiku mě popadne a vysadí si mě na masivní dřevěný stůl uprostřed místnosti. Surovým pohybem mi roztáhne nohy a cítím ho v sobě – tvrdě, bez přípravy, jako by se tím chtěl probít přes tu hradbu mrazu venku. Každý jeho příraz je hluboký a nekompromisní, až dřevo stolu pod námi protestuje. Dýcháme si do úst, kůže se nám lepí potem a tajícím sněhem. Už neexistuje zima, jen tenhle syrový rytmus, horký dech na mém krku a praskání dřeva v krbu. Venku může zuřit bouře století, ale tady jsme se v sobě ztratili a jediné, na čem záleží, je ten spalující konec, ke kterému se společně, bez dechu, řítíme.
Podobné povídky
-
Probudil se v měkkých oblacích peřin co zakrývaly obzor ložnice a myslel co bylo už nevratně sestalo.Chce ji. Ve váhání nad cílem žádostivě napnuté erekce myslel už jen na pocit ji dostat do kolen,…
před 11 hodinami 0 123 4 -
Bylo později na nějaký schovávání nebo rychlý oblíkání. Každýmu, kdo by takovou scénku viděl by stejně neproběhlo hlavou nic svatého. „Koukám že jste se už stihli dobře seznámit.“ řekla Klára suše…
před 14 hodinami 1 668 12