Pan Domácí IV. – Moji kluci…

29.1.2018 Autor: najemnice 9 komentářů

Domů jsem se dostala poměrně rychle. Ukázal mi, kde má koupelnu a když jsem se vrátila, byl už oblečený a zase zdvořile neosobní. Zeptal se jen, kdy v sobotu končím a zda zůstávám v Praze, a pak mi stručně oznámil, že se staví u mne doma ve čtyři a dohodneme podrobnostmi. Než jsem se stačila ze všeho vzpamatovat a trochu si to srovnat v hlavě, sbíhám po schodech dolů, boty v ruce, kvůli třem patrům nestojí za to si je obouvat a punčocháče stejně zůstaly na fíkusu... Za tři minuty stojím už zase ve sprše a zběsile se drhnu hrubou žínkou a pak už jen stojím a celým tělem vnímám horkou vodu. A slzy.
Za půl hodiny jsem v posteli, není ještě tak pozdě, ale jsem úplně vyčerpaná a zimomřivá. Stulím se do klubíčka, přetáhnu peřinu přes hlavu a snažím se pochopit, co se stalo, a nějak to zvládnout. Jedno vím bohužel úplně jistě. Nejhorší není to, že jsem se s Domácím vyspala ani to, že budu muset ještě znovu. Nelituju toho, protože jsem neměla na výběr a byla to šance, jak se z toho všeho nějak dostat. Nestydím se, že jsem to udělala, ani se necítím provinile, jako když jsem na to předtím jen myslela. Nic takového. Tím, že se to skutečně stalo, je to najednou realita, o které je zbytečné příliš přemýšlet nebo se jí trápit, stejně jako nemá cenu trápit se tím, zda prší nebo je moc horko. Člověk se přizpůsobí, prší, tak si vezmu deštník, a neřeším, zda se za to mám stydět nebo na to být pyšná. A já se teď taky nestydím za to, že jsem to udělala, ale za to, jak jsem byla ochotná, zvrhlá a jak… jak jsem si to užívala. Ano, já a užívala…
Ne že bych měla něco proti sexu, když pominu nepříliš povedené začátky, je to docela příjemné, mám ráda hlavně orál, tedy má mušlička ho má ráda, no prostě víc, když si ho užívám, než když ho dělám. Ale vždycky jsem měla pocit, že se to všechno kolem sexu dost přeceňuje. A když holky vyprávěly, kolikrát se udělaly, nebo jak už se toho svého nemůžou dočkat, moc jsem to nekomentovala a říkala jsem si, že to zbytečně dramatizují a přehánějí. Co je pro mne sex? Prostě příjemný pocit blízkosti, sounáležitosti a teplého vzrušení. Kluci to chtěli, byla to taková nepsaná podmínka chození. Orgasmus? Horký slastný pocit tam dole a někdy i po celém těle, někdy slabší, jindy intenzivnější, ale že bych kvůli tomu vyšilovala a byla mimo? Nějaké speciální praktiky či hrátky? Samozřejmě, že jsem viděla párkrát různý porno, ale nebyl to můj „šálek kávy“ a myslím si, že přes všechny jejich řeči ani „šálek“ většiny holek, co znám. Takže jsem vždycky všechny takový pokusy rychle utnula nebo alespoň minimalizovala. Tak co se to dneska hergot se mnou vlastně stalo? Něco takového jsem přeci nikdy… Zarazím se, protože v hlavě mi vytane dávno zapomenutá vzpomínka, ale zaženu ji.
Místo toho začnu vzpomínat na „svoje“ kluky. Ne že by jich bylo tak moc, spočtu je na prstech jedné ruky. Ten první byl můj partner z tanečních. Chodili jsme spolu skoro rok, i když vlastně ne úplně. On samozřejmě chtěl všechno, ale já se šíleně bála. Jenže taky jsem ho nechtěla ztratit, představa, že budu ve třídě zas jediná bez kluka, mne ničila, takže nakonec bylo všechno, až na to jedno. Zpětně to moc nechápu. Vypadal sice dobře a mně bylo příjemné, jak mne nahání, ale zábavný moc nebyl a naladit správně holku taky neuměl. Naštěstí aspoň hezky líbal. Jenže skoro pořád dělal narážky na svou ségru, která je mladší než já a už to dělá. Nebo na jiný holky, který už to taky dělají, zatímco já ne, a tak jsem dělala alespoň něco. Napřed rukou, pak i pusou. Líbilo se mi, jak ho tím mohu ovládat, jak žebroní, i to jak tvrdne a stříká… Ale že by mne to sexuálně vzrušovalo, to ani náhodou. Nakonec ho na jednom mejdanu dostala moje spolužačka. Odešla jsem dřív, protože tenkrát jel ty své narážky i před ostatníma, no a naše třídní tlusťoška se slitovala. Chodil s ní pak asi dva roky a ona mi nikdy neopomněla sdělit, co všechno úžasného spolu dělají. Měla jsem vztek, víc na ni než na něj, ale vlastně se mi ulevilo. A v tom vzteku jsem o to konečně přišla.
Stalo se to na chatě s místním playboyem. Bylo mu asi dvaadvacet a podle holek byl machr přes panny. Aspoň se to o něm říkalo. Oproti tomu prvnímu blbě nekecal, ale za to šel rychle a tvrdě za svým. Mně bylo sedmnáct a měla jsem pocit, že jsem snad poslední sedmnáctiletá panna v Čechách a že s tím už musím něco nutně udělat. A tak jsem napřed dost provokovala, jako že s tím nemám žádný problém a pak, když se to rozjelo, se už prostě cuknout nedalo. Proběhlo to na místní zábavě, či spíše v kůlně na seně kousek za sokolovnou. A já byla opilá, takže si to vlastně moc nepamatuji. Vím jen, že mi říkal, ať se nebojím, a že to nebylo tak hrozný, jak jsem si představovala. Ale taky mne to nijak nenadchlo… A jeho asi taky ne. Každopádně jsme se už nikdy takhle spolu nesešli.
První opravdový chlap byl proto až ten třetí. Byl to brácha mé spolužačky, byl asi o pět let starší, studoval vejšku a mně připadal hrozně dospělý a chytrý. Byla jsem zamilovaná a bála se, že mi uteče s jinou, co s tím nebude dělat takové drahoty. A tak jsem rychle přistoupila na mazlení a pak i na to ostatní. Marek byl naštěstí trpělivý, nelámal nic přes koleno, hodně mi lichotil a zvedal sebevědomí. A hlavně: rád se mazlil. Když jsem mu řekla, že nemám vlastně žádné zkušenosti, jen se zasmál a řekl mi: „To neva, já si vždycky chtěl vymodelovat holku k obrazu svému“, a tak mne začal modelovat. Vždycky mne svlékl do naha, a pak mne celou hladil, líbal a ochutnával. Ze začátku jsem se nedokázala uvolnit, ale když jsem pochopila, že mi ho tam nechce za každou cenu hned vrazit, začala jsem si to jeho laskání docela užívat. S ním jsem si zvykla na dlouhou předehru a laskání jazykem, s ním jsem měla své první „horké vlny“, jak jsem tomu říkala. Oplácela jsem mu to mazlení rukama i ústy, vzrušovalo mne, jak prudce a daleko stříká. Bavilo mne učit se, jak to má rád… Pěkně oběma rukama a cumlat mu u toho koule, nebo z jedné strany mu ho tisknout a hladit rukou a z druhé něžně okusovat „jako kukuřici…“, jak mne instruoval.
Asi po 14 dnech takových her mi po jednom zvlášť hezkém a dlouhém mazlení navrhl, abych se na něj zkusila posadit, že to tak je lepší, když si to holka reguluje sama. A měl pravdu, byla jsem krásně uvolněná, takže to šlo docela dobře. Neměl ho tak velkého, jako ti první dva, ale mně to nevadilo. Naopak. Měla jsem sice radši, když mi lízal štěrbinku a vnikal jazykem hluboko dovnitř, do dírky, ale ani tohle nebylo špatné. Navíc mu to nikdy netrvalo tak dlouho, aby mi to mohlo začít vadit. Byla jsem tehdy celá šťastná, že to je už konečně to „Ono“, že už umím to, co jiný ženský, že už nejsem ta neschopná, malá, ošklivá holka, se kterou nikdo nechce chodit, protože prostě neumí „šukat“, což je, jak všechny víme, krom všeobecného servisu obvykle to hlavní, co chlapy po ženské chtějí a na čem jim záleží…
Bylo mi teprve 18, ale už jsem si představovala svatbu, děti, domov… A pak jsem přišla na to, že stejně milý, trpělivý, něžný a modelující, je můj milovaný Marek i k jedné své spolužačce, k vdané sousedce a bůhví ke komu ještě… Odběhl něco nakoupit a nechal u postele mobil. A já husa, když mu zapípala během deseti minut čtvrtá esemeska, jsem vzala telefon do ruky, abych se koukla, co se tak naléhavého děje… Když se vrátil, našel mne uřvanou nad svým telefonem. Ani nezapíral, jen mi vynadal do šmíráků a stíhaček…
Další chlap přišel až skoro po roce. Byl to nadřízený v první práci a šéfoval tam jednomu důležitějšímu odboru. Skoro o deset let starší, autoritativní, úspěšný a samozřejmě ženatý. Vzal si mne jako elévku na starost, udílel mi dobré rady, naučil pár věcí, jak přežít ve velké firmě. Byla jsem pevně odhodlaná se už nezamilovat, ale jeho pozornost mi lichotila. Nikdy mi nezapomněl pochválit šaty, nebo nový účes, byl to první chlap, který mi dal kytku jen tak, že mi ta orchidej prostě sluší... A obdivoval mne. Má prsa, nohy, oči, vlasy, kůži i ten můj velký nos... A říkal mi to přímo a nahlas. Byla jsem princezna, panenka, kráska a já nevím co ještě. Vždycky měl nějakou lichotku, drobný dáreček, vždycky si všiml nové halenky nebo mé nálady. Rychle jsem si na jeho obletování zvykla, bavilo mne naše flirtování, různé dvojsmysly... Po třech měsících mne vzal ještě s jednou kolegyní sebou jako hostesku na veletrh do Brna, abych prý se otrkala …
A tam se to druhý večer stalo. Zpětně si říkám, že mne dostal hlavně na to, jak byl ze mne hotový. Navíc to byl šéf a já propadla časté „nemoci sekretářek“, které vzhlíží obdivně k svému úžasnému šéfovi a samým obdivem a loajalitou se mohou přetrhnout. V práci i v posteli. Táhli jsme to spolu skoro rok. Myslela jsem si, že jsem zamilovaná, ale spíš mi to jen dělalo neskutečně dobře na ego. Aspoň ze začátku, než mi opravdu došlo, že je ženatý se závazky a že budu vždycky až druhá či spíš čtvrtá (za manželkou, dětmi a kariérou). Ale i tak to bylo celkem hezký.
V posteli to taky šlo, teda to jsem si tehdy aspoň myslela. Stačilo mu to obvykle jen jednou a navíc jsme strašně rychle zapadli do rutiny – v práci se za mnou vždycky kvůli něčemu zastavil, sáhl si na mne před ostatními tak, aby to nikdo neviděl. Pak si mne posadil na stůl u sebe v kanceláři nebo ve skladu a udělal mi to rychle ve stoje (to ho fakt vzrušovalo, já byla spíš nervózní). Když bylo víc času, třeba na služebce nebo když měl volno a půjčený byt, tak to bylo vždycky na koníčka (naučila jsem se předstírat, jak mne přitom skvěle udělal) a pokud nebyl moc unavený, bylo další kolo, kdy se mne pokoušel potěšit jazykem. Asi mu někdo řekl, že to tak holky rády. Ale teď jsem zlá, tohle druhé kolo jsem s ním měla nejradši a ráda jsem to protahovala a povzbuzovala ho vzdechy a různým „jooo.. tak, tak… a ještě…“ než začal ochabovat a já mu musela říct „Jooo, už.. už…, to je tak hezký miláčku.“ A často jsem mu přitom vůbec nelhala. Zvlášť, když mi u toho mumlal, jakou ji mám hebkou, horkou, mokrou a jak mu krásně chutná a voní… Tady jsem nemusela nic hrát. Jen jsem se prohnula jak kočka a nabídla mu tu svou mušličku jako misku medu… Tohle zas fakt vzrušovalo mně.
Dopadlo to tak, jak muselo. Takový vztah se ve firmě neutají a někdo to manželce donesl. A on dostal na výběr – bud rozvod nebo můj odchod – z postele i z práce. Ani mi to nedokázal říct do očí. Asi bych to i pochopila a ustoupila. Ale místo toho se mi začal vyhýbat a můj bezprostřední šéf a jeho „kamarád“, mi začal život ve firmě zpestřovat natolik, že jsem dala výpověď sama… Nebylo mi líto, že to skončilo, ale ten způsob jsem obrečela.
V létě na to jsem se seznámila s manželem. Byl to mladší brácha kolegyně v nové práci. Líbilo se mi, že je úplně jiný, než ten můj bývalý kariérista. Stejně starý, nezadaný a nenamachrovaný kluk z venkova, který vypadal až trochu zakřiknutě. Přišel mi nezkažený, milý a nekomplikovaný. A byl první, kdo mluvil vážně o tom, že by chtěl mít jednou děti a rodinu a vůbec. Ze začátku jsem ho nebrala moc vážně: Prostě jen doprovod do kina či na diskotéku, ale byl vytrvalý a než jsem si uvědomila, co se děje, posunul se do role kamaráda a ctitele. Zatím platonického. Pak přišel víkend na horách, společný pokoj a manželská postel a já si řekla „vlastně proč ne“ nebo jsem si to třeba neřekla a jen mi přišlo blbý dělat dál drahoty.
V posteli byl milý a úplně nezkušený. Poprvé jsem měla pocit, že mám nad klukem v tomhle vrch a bavilo mne to. Nebylo to s ním jako s tou mou láskou, dokonce ani jako s bývalým šéfem, bylo to všechno takové nešikovné. Ale vlastně mi to vyhovovalo. Naučila jsem si ho víc podle sebe a, i když to bylo někdy až moc krátké, vynahrazoval mi to potom ochotně mazlením a lichocením. A to mne stejně bavilo pořád nejvíc.
Pak jsem se ale seznámila s tchýní a pochopila jsem, proč byl takový plachý až zakřiknutý… Tehdy jsem měla vzít nohy na ramena, ale přišlo mi ho líto. A jakmile začne ženská někoho zachraňovat, neví, kdy přestat… Já zachraňovala tak dlouho, že jsem přišla do jiného stavu a manžel se poprvé (a naposled) vzepřel mamince a vzal si mne přes všechny její hysterické scény, vydírání a sprosťárny… Jenže tím se vyčerpal natolik, že pak už mezi námi jenom kličkoval. A protože tchýně byla těžká váha a já rozhodně nejsem dominantní bojovnice, bylo jasné, kdo v tom souboji hrál prim. Nastěhovat jsme se museli ke tchýni do domku, a já byla ta špatná, co nic neuměla a zkazila mu život… A tak to hezké mezi námi bylo čím dál menší a tak nějak zasviněnější jejími zásahy a jeho zbabělostí. Den za dnem už jen ubývalo důvěry, naděje, radosti, lásky i sexu… Pak druhé dítě, povinnosti, stress, výčitky. Utekla jsem z mateřské do práce, ale ani to nás nezachránilo. Nakonec zůstala jen povinnost a odpovědnost vůči druhému a dětem, nudná rutina a výhled na nejbližší krok, den, úhybný manévr…
Ještě jednou jsem se vzchopila a nad tchyní vyhrála. Přestěhovali jsme se do Prahy a věřila ve změnu, v nový start, ale pro nás bylo asi už pozdě. Má láska k němu byla pryč a už jsem si ho ani nedokázala opravdu vážit. A on? Kdo ví. Ale na to věčné maminčino dirigování, vydírání a souběžné korumpování pochlebováním i domácím mama servisem si tak zvykl, že bral náš útěk do Prahy jako něco, co jsem si na něm vynutila, jako křivdu na něm, dětech i mamince. Vlastně byl div, že to vše nějak nevybouchlo už dřív. Jenže napřed jsem asi musela ztratit zbylé iluze, napřed jsem musela spadnout dost hluboko a natolik se ponížit, vystrašit a natolik si to vše vyžrat, abych to vše mohla pochopit a udělat. Jak je to najednou ve zpětném zrcátku jasné. Ne není pravda, že jsem nevěděla, co se děje. Věděla, jen jsem si to nedokázala přiznat….. Ale teď už ano, už ano a můžu konečně spát a spát a spát a až se vzbudím, budu mít zase naději, ne cíl, to ještě ne, ale alespoň nějaký plán, i když jen na krok nebo na dva. Plán pro sebe.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.
F4nTom4s
F4nTom4s VIP
2.2.2018 06:23
nebudu se vyjadřovat k povídce, svoje jsem napsal už k předchozím. ani vyjadřovat soustrast nad nelehkou životní situací. někomu věci vycházejí a nám tomu zbytku je je přidělen úděl nést si svůj kříž.

dávám palec nahoru za odhodlání a odvahu s tím jít ven. zopakuji jen, že toto je dobrá forma terapie sebereflexí. a pro některé z nás možná taky i třebaže z druhé strany barikády.


santaFreud
2.2.2018 02:43
Psane jednoduse, primo, bez kudrlinek, bez slohovych slozitosti... A presto velmi intenzivne, velmi ctive... Hele, tohle je fakt vyspelej styl. Jestli to nepise ostrileny autor, ale je to vazne jen jedno vypraveni jednoho zazitku... pak by opravdu stalo za to venovat se psani casteji, tady vazne lezi talent ladem.
Betty43
1.2.2018 09:51
A co takhle jít do knížky... Úžasně napsané
psychopatecka
1.2.2018 06:34
Tebou vydané povídky jsem všechny přečetla . Lidi mají velký nešvar a to je soudit druhé aniž by třeba jen na týden žili souzeného život. Soudit a následně odsoudit je totiž hrozně jednoduchý .


V každý ženský je kus perverzní děvky. Stejně jako v chlapovi kus prasáka. Přijmout sama sebe taková jaká jsem bylo složitý ale teď je mi báječně. Fandím ti a svým způsobem snad i závidím. Parádně si zašoustáš a navíc tím" vyděláváš " prachy.

Kdo z nás se živí práci která ho tak uspokojivým způsobem naplňuje?
mongoo
mongoo VIP
1.2.2018 05:10
Píšeš skvěle a je jedno jestli je to fantazie nebo realita*114*
rehysek
31.1.2018 17:00
Neskutečné *114*
vesmirJEvse
31.1.2018 14:39
Když člověk tak nějak přežívá, plácá se od ničeho k ničemu, ale až se posere úplně všechno a sáhne si až na dno. Teprve potom zjistí co všechno v něm je a pak začne teprve pořádně žít.
medanl
31.1.2018 04:33
Krásné, těším se na pokračování....
K1529
30.1.2018 16:40
Brilantně napsané. Máš složitou životní situaci, soucítím s tebou.