Nedokončený dotek

Dlouho jsem ho pozorovala z lehátka. Ne přímo, jen letmými pohledy, které jsem mu vracela, když se naše oči potkaly. Cítila jsem jeho mužnou zvědavost, jeho touhu být nenápadný. A uvnitř mého nitra se něco pomalu rozpalovalo. Ne spěšné, divoké vzrušení, spíš hluboký, tichý proud, který mě táhl blíž.
Když jsem vstala a přistoupila k vířivce, věděla jsem přesně, co chci. Ne sex v klasickém slova smyslu. Chci ho mít v dlani, doslova i obrazně. Chci cítit, jak se pod mým dotekem mění z klidného pozorovatele v někoho, kdo už nemůže ovládat ani svůj dech. Chci tu moc. Tu sladkou, tichou moc.
„Mohu si přisednout?“ zeptala jsem se s úsměvem, který byl jen pro něj. Shodila jsem ručník a vklouzla do vody těsně vedle něj. Nahá. Otevřená. Ale zároveň naprosto nedosažitelná.
Opřela jsem se zády o okraj, zaklonila hlavu, zavřela oči. Teplá voda mě objímala, bublinky mi masírovaly kůži, ale já jsem byla soustředěná jen na něj. Na jeho vůni ve vlhkém vzduchu. Na jeho dech, který byl zprvu klidný. Na to ticho mezi námi, které bylo přeplněné nevysloveným napětím.
Nejprve jen stehno. Lehce jsem se posunula, jako by náhodou. Dotkla jsem se ho. Cítila jsem, jak ztuhl, jen na zlomek vteřiny, ale stačilo to. Uvnitř mě se rozlilo teplé, téměř mateřské uspokojení. Ano. Už jsi můj.
Přitiskla jsem se pevněji. Oči pořád zavřené. Tvář klidná, jako bych meditovala. Ale uvnitř jsem ho sledovala každou nervovou synapsí. Cítila jsem, jak se snaží být nehybný. Jak se ovládá. A to mě rozpalovalo víc než cokoli jiného.
Ruka se pohnula sama, pomalu, jako by měla vlastní vůli. Nejprve jen konečky prstů po jeho stehně. Cítila jsem teplo jeho kůže, hladké, klidné napětí svalů. Šla jsem výš, k vnitřní straně, kde je kůže tenká a citlivá. Jeho dech se zrychlil, jen trochu, ale slyšela jsem to. A uvnitř mě se něco roztáhlo, jako by se mi otevřel hrudník při aromaterapii z eukalyptu.
Pocit moci, ale ne té kruté, spíš té hluboce intimní. Jako bych ho držela v nejzranitelnějším místě a on mi to dovolil.
Když jsem se ho dotkla přímo, nejprve jen špičkou prstu na hladké špičce žaludu, cítila jsem, jak sebou škubnul, neviditelně, ale pod vodou to bylo jasné. Bylo to jako dotknout se živého plamene. Cítila jsem, jak tvrdne, jak se plní pod mou dlaní. A v tu chvíli jsem cítila něco, co je těžké popsat: směs něhy, touhy a téměř bolestného soucitu. Už nemůže uniknout.
Hladila jsem ho pomalu, vědomě. Každý pohyb byl záměrný. Sevřela jsem ho, ne příliš, jen tak, aby cítil, že je můj. Nahoru, dolů, pravidelně, ale občas jsem změnila rytmus, aby nevěděl, co přijde. Když jsem sklouzla níž a jemně zmáčkla varlata, podržela jsem je v dlani déle. Cítila jsem jejich plodnou mohutnost, teplo, pulz. Bylo to tak intimní, že mi to skoro bralo dech. Jako bych držela jeho samotnou podstatu. Jeho zranitelnost. Jeho touhu.
A on se mi odevzdával, tichounce, bez slov, ale úplně. Cítila jsem, jak se blíží k hraně, kdy uz není cesty zpět. Jak se mu zrychluje dech, jak se tělo napíná, jak už skoro prosí. A uvnitř mě se mísilo všechno: touha ho nechat dojít, touha ho mučit dál, touha ho ochránit před tou bolestí touhy… Ale vyhrála ta první touha, touha po absolutní kontrole.
Přestala jsem. Pomalu jsem otevřela oči. Podívala jsem se na něj. Viděla jsem to všechno v jeho tváři: zmatení, touhu, skoro bolest. A usmála jsem se, ne vítězně, spíš s hlubokým, tichým pochopením. Vím, co ti dělám. A ty to víš taky.
Vstala jsem. Voda stékala po mém těle, ale já jsem se cítila silná, klidná, naplněná. Ručník jsem nechala ležet. Odešla jsem bez slova.
Věděla jsem, že mě nikdy úplně nevymaže. Ne jen jako tělo, ale jako ten okamžik, kdy jsem byla bezvýhradně jeho, a přitom jsem mu sotva věnovala pohled.