V horách se věci říkají tiše

Hory byly tiché takovým tím způsobem, který tě nutí mluvit šeptem, i když jsi úplně sám. Vzduch byl ostrý, čistý a studil při nádechu. Sníh pod botami křupal, ale mezi námi bylo zvláštní ticho — měkké, napnuté, plné věcí, které ještě nebyly vysloveny.

Zastavili jsme se na hřebeni. Vítr mi stáhl kapuci z vlasů a on se bez přemýšlení natáhl, aby mi ji upravil. Prsty mi přitom zůstaly o vteřinu déle u krku. Jen tak. Jako by si chtěl ověřit, že tam opravdu jsem.

„Je ti zima?“ zeptal se.

„Trochu,“ odpověděla jsem. Nebyla to úplně pravda.

Přistoupil blíž. Tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla skrz bundu, cítila jeho dech, klidný a pomalý. Hory nás obklopovaly ze všech stran — žádní lidé, žádný signál, jen obloha, sníh a ten prostor mezi námi, který se zmenšoval.

„Tady se člověk nemá kam schovat,“ řekl tiše.

Zvedla jsem k němu oči. „Možná ani nechce.“

Usmál se. Ten úsměv nebyl hlučný, byl hluboký. Sundal si rukavice a vzal mou ruku do své. Byla studená. Jeho ne. Palcem mi přejel po dlani, pomalu, skoro neslušně pomalu, jako by zkoušel, jak moc si toho všimnu. Všimla.

Vítr zesílil, ale mně bylo najednou teplo. Stáli jsme tam, těla blízko, hory kolem nás jako svědci, kteří nic neprozradí. Když se ke mně sklonil, nebyl to spěch. Spíš rozhodnutí.

A v tu chvíli jsem věděla, že některé věci se dějí právě tady — vysoko, daleko od všeho, kde každý dotek znamená víc. Kde se city nedají přehlušit. Jen prožít.