Zpověď z Klubů: Bez milosti, bez návratu

Celý týden jsem nemyslela na nic jiného. Na ten pohled v jeho očích, když mě přiměl kleknout. Na její jazyk, který mi přivedl orgasmus, jaký jsem nikdy nezažila. Na ruku, co mi držela hlavu, když jsem měla ústa plná jeho tvrdosti.

Byla jsem závislá.

Když se přiblížila další sobota, ani na chvíli jsem nezaváhala. Tentokrát jsem pod kabát navlékla síťovaný catsuit. Černý. Průhledný. Bez kalhotek. Bez podprsenky. Na krku černý obojek, co jsem si sama koupila jako tichý vzkaz: ano, jsem připravená.A já věděla, že přijdu.

V klubu už na mě čekal. Stejný muž. Ale něco v jeho pohledu bylo jiné. Temnější. Jako by věděl, že tentokrát to nebude jen hra. Že jsem se přišla rozpadnout – a znovu složit.

„Pojď,“ řekl, bez pozdravu.

Vedl mě jinam než minule. Tmavší chodbou, hlubším tunelem. Otevřel železné dveře. Tam to bylo jiné. Ne klub, ale komnata. Stěny černé, osvětlené jen svíčkami. Na zemi kožešina, řetězy na stěnách, kříž, lavice… a uprostřed klec.

„Svlékni se,“ poručil.

Udělala jsem to. Pomalu, s klidem. Až na obojek. Ten jsem nechala.

„Dobrý znak,“ řekl, „teď se plaz.“

Začala jsem se sunout po čtyřech k té kleci. Když jsem k ní dorazila, otevřel ji a ukázal dovnitř.

Vlezla jsem. Dobrovolně. A zavřel mě.

„Tady budeš, dokud nepoprosíš. A nebude to za minutu.“

Seděla jsem tam. Kolena u hrudi. Nahá. Sama. Ticho. Čas se rozpouštěl.

A pak… cvaknutí zámku. Dveře se otevřely.

Vytáhl mě ven. Položil na lavici. Rozpoutal mi zápěstí a kotníky do kříže. Nemohla jsem se hnout. Byla jsem napnutá jako struna. A on začal.Hrál si se mnou.

Dřevěný kolík. Nejprve jemně, pak důrazněji. Bičík – švihal mě přes stehna, bradavky, kundičku. Když jsem se cukla, přitlačil. Když jsem zakňourala, usmál se. A pak mi nasadil masku. Vidění zmizelo. Sluch měl sluchátka. Zbyly mi jen doteky. A ty přicházely jako vlna za vlnou.

Někdo další se přidal. Ruce, které neznám. Jazyk, co nepatřil jemu. Prsty, co ve mně kmitaly, zatímco mě druhý píchal hluboko. Ztrácela jsem přehled – kolik jich bylo? Dva? Tři? Nevěděla jsem. Neviděla jsem. Ale moje tělo křičelo rozkoší.

Když mě konečně pustili, byla jsem v slzách. Zcela vyčerpaná. Třásla jsem se, ale ne strachem – uvolněním. Byl to pád. A on mě zachytil.

Zabalil mě do deky, vzal do náruče a nesl do tichého pokoje.

„Byla jsi skvělá,“ zašeptal. „Chceš jméno?“ zeptala jsem se. „Ne. Chci, abys přišla i příští sobotu.“A já věděla, že přijdu.

Protože po téhle noci už není cesty zpátky. A já ji ani nehledám.