Vlhkost za obrazovkou

Seděla jsem v polotmě svého pokoje, jen světlo obrazovky mi osvětlovalo obličej a dekolt korzetu, který jsem si dnes oblékla schválně ..černý, těsný, s krajkou, která se lehce zvedala při každém nádechu. Nohy jsem měla přes sebe, punčochy napnuté, jeden podpatek jsem pomalu kývala nahoru a dolů, jako bych ho už teď připravovala na jeho místo.

On klečel na podlaze před notebookem... nahý, ruce za zády, oči upřené na mě jako na jedinou věc na světě, která má smysl. Jeho dech byl slyšet přes mikrofon, krátký, chvějící se, jako by se bál, že ho uslyším příliš nahlas.

„Podívej se na sebe,“ řekla jsem tiše, skoro láskyplně. „Klečíš tu přede mnou, úplně holý, a já vidím, jak ti to stojí jen z toho, že na tebe koukám. Žádný dotek. Žádná odměna. Jen moje slova a moje pohledy.“

Polkl.

Viděla jsem, jak se mu hýbe ohryzek.

„Ano, Paní… děkuju, že na mě vůbec myslíte.“

Usmála jsem se pomalu, nechala jsem si sklouznout jednu ruku po stehně nahoru... pomalu, aby to viděl. Prsty se zastavily přesně tam, kde už bylo všechno teplé a vlhké. Lehce jsem se dotkla, jen abych cítila, jak se to ve mně stahuje.

„Víš, co mě nejvíc vzrušuje?“ zašeptala jsem. „Že ty sis tohle všechno vysloužil jen tím, že jsi poslušný. Že jsi ochotný klečet hodiny, poslouchat, jak ti říkám, jak jsi bezcenný, jak jsi jen můj malý, zoufalý otrok, a přesto ti z toho tvrdne tak, že to skoro bolí.“

Přejela jsem si prstem po sobě, pomalu, nahoru a dolů, nechala jsem, aby to slyšel.. ten malý, vlhký zvuk, který mě vydávala. Jeho oči se rozšířily, dech se mu zrychlil na hranici lapání.

„Podívej se,“ řekla jsem a lehce jsem si roztáhla nohy šířeji, aby viděl přesně, co se děje. „Vidíš to? Vidíš, jak jsem díky tobě mokrá? Jen z toho, že tu klečíš, posloucháš, jak tě ponižuju, jak ti říkám, že jsi ubohý, že bych tě nikdy nepustila blíž než na tuhle obrazovku… a přesto se ti to líbí. Přesto ti stojí.“

Zavřela jsem oči na chvíli, prsty se pohybovaly rychleji. Cítila jsem, jak se to ve mně stahuje, jak se blížím .. ne kvůli nějakému doteku, ale kvůli jeho naprosté kapitulaci. Kvůli tomu, že on smí jen dívat, jen poslouchat, jen se kroutit hanbou a vzrušením.

„Řekni to nahlas,“ nařídila jsem. „Řekni mi, co jsi.“

„Jsem… jsem jen Váš ubohý otrok,“ zašeptal, hlas se mu lámal. „Jsem bezcenný… jen Vaše hračka… děkuju, že mě ponižujete… děkuju, že jste díky mně tak mokrá…“

To „děkuju“ mě dorazilo. Tělo se mi prohnulo, prsty se zaryly hlouběji, vlna přišla prudce, nečekaně – zasténala jsem nahlas, syrově, bez jakéhokoli předstírání. Slyšel to. Viděl to. Viděl, jak se mi třesou stehna, jak se mi zvedá hrudník, jak se mi zamlžují oči.

Když se mi dech trochu uklidnil, podívala jsem se na něj přes obrazovku. Byl tam pořád.. klečel, tvrdý, zoufalý, ale nepohnul se. Nepřišel. Nesměl.

„Dobře,“ řekla jsem tiše, skoro něžně. „Teď si ho schovej zpátky. Nepřijdeš. Dneska ne. Dneska sis zaplatil jen to, abys mě slyšel přijít.. jen díky tobě.“

Jeho oči se zalily.. ne hanbou, ale vděčností.

„Děkuju, Paní… děkuju…“

Usmála jsem se.

„Zítra to samé. Jen víc slov. Více ponížení. A já budu zase vlhká... jen proto, že jsi tam. Jen proto, že jsi můj.“

Zavřela jsem oči a nechala ho tam klečet ještě dlouho poté, co jsem vypnula kameru. Věděla jsem, že zůstane.

A já jsem věděla, že zítra budu zase mokrá.... jen z jeho poslušnosti.