Vecer na ktery nezapomenu

Jmenuju se Nella.
A ten večer si pamatuju do posledního detailu.

Bar byl plný tlumeného světla a hudby, která vibrovala až v hrudi. Seděla jsem na vysoké židli, nohu přes nohu, a pomalu upíjela víno. Cítila jsem se krásná. Sebevědomá. Trochu nebezpečná.

Všimla jsem si ho, jakmile vešel.

Jeho pohled po mně sklouzl pomalu. Ne jako u ostatních mužů. Nehltal mě. Vychutnával si mě. Zastavil se u mých rtů, pak u výstřihu, kde se látka šatů lehce napínala s každým nádechem.

Když přišel blíž, ucítila jsem jeho vůni. Teplou. Dřevitou. Omamnou.

„Sedím?“ zeptal se tiše.

Jen jsem přikývla.

Mluvil klidně, ale jeho koleno se dotýkalo mého. Zpočátku jen lehce. Náhodně. Pak zůstalo. Cítila jsem to teplo přes tenkou látku šatů a celé tělo mi projela vlna napětí.

Naklonil se blíž, aby mi něco zašeptal do ucha. Jeho dech mi přejel po krku a já musela na vteřinu zavřít oči. Jeho ruka se zastavila na mém stehně. Nejprve vysoko nad kolenem. Nehýbala se. Jen tam byla. Těžká. Jistá.

Neuhla jsem.

Pomalu, skoro neznatelně, se jeho prsty posunuly o pár centimetrů výš. Přesně tam, kde jsem začínala ztrácet kontrolu nad dechem. Moje kůže reagovala okamžitě. Horko se mi rozlilo podél páteře.

„Jsi nervózní?“ zašeptal.

„Možná,“ odpověděla jsem a překvapilo mě, jak chraplavý mám hlas.

Vzala jsem jeho ruku a položila si ji pevněji na bok. Chtěla jsem, aby věděl, že to není jen jeho hra. Přitáhl si mě blíž, až jsem mezi stehny ucítila jeho pevné tělo. Ten pocit mě rozklepal.

Venku byl chlad, ale když mě přitiskl ke zdi vedle baru, bylo mi horko. Jeho rty sjely z mých úst na krk. Pomalu. Záměrně. Každý polibek byl jako jiskra. Jeho ruka sklouzla po mých zádech dolů a přitiskla si mě ještě těsněji.

Zajela jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho. Cítila jsem, jak mu zrychluje dech stejně jako mně. Jak napětí mezi námi houstne, houstne, až je téměř nesnesitelné.

Ten večer jsem nebyla hodná holka.
Byla jsem žena, která si dovolila chtít.

A on to přesně věděl. 🩷