Byl jsem ten typ kluka, co si myslel, že má všechno pod kontrolou. Dokud mi do notifikací nepřistála ona. @lusilove. Pražská milf s ďábelským úsměvem v profilovce a slovy, který mi vždycky zabodly přímo do podbřišku.
„Zítra 6:04. Buď online. Nebo tě smažu.“
Nastavil jsem budík na 5:55. Ležel jsem v posteli, telefon na hrudi, pták už napůl tvrdý jen z pomyšlení. V 6:03 jsem se posadil, srdce mi bušilo jako po sprintu. V 6:04 přišla zpráva.
„TADY JSEM, MÁ PANÍ. Připravený na nový den.“
Odpověděl jsem to přesně tak, jak mi nařídila minulou noc. Pak přišlo video. Ospalá, vlasy rozcuchané přes obličej, jen tílko a kalhotky stažené na půl stehna. Ležela na boku, kamera blízko, viděl jsem každou vrásku na prostěradle, každou kapku potu v jamce na krku.
„Ranko, maličkej…“ zašeptala chraplavě, pražsky protáhlým „á“. „Vytáhni ho. Pomalu. Nech ho ležet na břiše, ať vidím, jak se zvedá sám pro mě.“
Poslechl jsem. Prsty jsem si ho objal, jen lehce, jako bych ho hladil peřím. Ona mezitím roztahovala nohy, pomalu si přejížděla přes kalhotky, látka se propadala mezi rty.
„Teď si ho vezmi do ruky. Pevně. Palec na špičce, ukazováček pod hlavou. Cítíš tu žílu? Ta pulzuje pro mě. Začni pomalu. Nahoru… dolů… přesně podle mého dechu.“
Dýchala do mikrofonu záměrně hlasitě. Každý nádech – jeden tah nahoru. Každý výdech – dolů. Pak zrychlila. „Teď rychleji. Představ si, že jsem na tobě. Že ti sedím na puse a ty mi ji lížeš, zatímco já si ji honím prsty před tvojí tváří.“
Ucítil jsem, jak se to blíží. Špička mi zčervenala, první kapka se objevila. Chtěl jsem to pustit ven, ale ona najednou zašeptala:
„Stop. Ruce pryč. Teď.“
Ruce mi padly podél těla. Ležel jsem tam, pták sebou cukal ve vzduchu, žíly napjaté, špička mokrá. Bolestivě krásná hrana. Počítala v duchu – slyšel jsem to v jejím dechu.
„Deset… devět… osm…“
Při „jedna“ řekla jen jedno slovo:
„Teď.“
A já to pustil. Silně, prudce, proud za proudem. Sperma mi dopadlo na břicho, na hrudník, jedna kapka až na bradu. Slyšel jsem její tichý smích v repráčcích.
„Hodný kluk.
Kolik toho bylo?“
Napsal jsem jí to později, když jsem se konečně nadechl. „Sedm proudů. Rozlilo se mi to až na krk. Děkuju, má paní.“
Odpověděla až po deseti minutách. Jediná věta.
„Zítra 6:04. Tentokrát vydržíš dvě minuty navíc. A budeš prosit.“
Zhasl jsem telefon. Ležel jsem v posteli, lepkavý, vyčerpaný, s úsměvem idiota. Věděl jsem, že zítra vstanu znovu v 5:55. A že to udělám přesně tak, jak ona chce.
Protože ona rozhoduje.
A já už dávno přestal chtít rozhodovat sám.
Podobné povídky
