Dívám se zpátky...

Dívám se zpátky


Všimla jsem si ho dřív, než si myslí.

Seděl o dvě řady dál ve vlaku, hlavu lehce nakloněnou, jako by jen pozoroval okolí. Jenže jeho oči se vracely. Ne rychle. Ne nápadně. Vždycky jen na pár vteřin. Dost dlouho na to, abych to cítila.

Nejdřív jsem si řekla, že jsem paranoidní.

Pak jsem nastoupila další den. A další.

A on tam byl znovu.

Stejný klid. Stejné ticho kolem něj.

⸻






Nejhorší na tom nebylo to, že se díval.

Nejhorší bylo, že jsem čekala, jestli tam bude.

Nastupovala jsem do vagónu s lehce zrychleným tepem. Rozhlížela jsem se, jako bych něco hledala. A když jsem ho uviděla, projela mnou směs úlevy a napětí, kterou si neumím úplně vysvětlit.


To není normální, říkala jsem si.

Ale stejně jsem si sedla tak, aby na mě viděl.

⸻

Jednou si přisedl naproti.

Srdce mi bušilo víc, než bylo zdrávo. Přesto jsem zvedla oči a podívala se mu přímo do tváře.

„My se známe?“ zeptala jsem se.

Usmál se, pomalu. Ne překvapeně. Jako by čekal, že to udělám.

„Záleží, co považuješ za známost.“

Ta odpověď mě měla odradit.

Místo toho mě přitáhla.

⸻

Začal se objevovat i mimo vlak.

Kavárna, kam chodím psát. Ulice, kterou si zkracuju cestu domů. Knihkupectví, kde trávím víkendy mezi regály.

Nikdy nebyl dost blízko, aby to bylo jednoznačné. Ale dost blízko, aby to nebyla náhoda.

Jednou jsem se zastavila před výlohou a najednou jsem cítila ten pohled na zádech.

Otočila jsem se.

Stál tam.

Neuhnul očima.

„Sleduješ mě?“ zeptala jsem se klidněji, než jsem se cítila.

„Zajímáš mě,“ odpověděl.


To bylo upřímnější, než by bylo bezpečné.


⸻

Měla jsem odejít.

Měla jsem změnit trasu. Čas. Vagón.

Neudělala jsem to.

Protože někde hluboko jsem chtěla vědět, kam až to zajde.

Chtěla jsem vidět, jestli překročí hranici.

A jestli ji překročím taky.

⸻

Jednoho večera jsme zůstali ve vlaku skoro sami. Ticho bylo husté, skoro hmatatelné. Seděl blíž než kdy dřív.

„Nebojíš se mě?“ zeptal se tiše.

Zamyslela jsem se.

„Měla bych?“

Jeho pohled potemněl. Ne hněvem. Spíš něčím, co připomínalo respekt.

„Většina lidí by už dávno utekla.“

„Nejsem většina lidí.“

To mezi námi zůstalo viset.

Napětí. Výzva. Možnost.

⸻

Možná si myslí, že mě má přečtenou.

Že ví, kdy dýchám rychleji. Kdy uhýbám pohledem jen na oko. Kdy si hraju s pramenem vlasů, když jsem nervózní.

Možná má pravdu.

Ale neví jednu věc.

Že já sleduju jeho taky.

A že někdy je největší chyba myslet si, že jsi jediný, kdo drží kontrolu.



Doufám že vás bavila má tvorba a jestliže ano tak budu rada za podporu.