Linka A na Malou Stranu

Metro bzučelo pod Prahou, když jsem nastoupil na Můstku. Stála u dveří — blond vlasy chytaly světlo vagónu, modré oči líně bloumaly po telefonu. Pak se podívala nahoru a chytila můj pohled.
Neodvrátila se.
Přiblížil jsem se, když se vlak houpal tunelem. „Jedete daleko?" zeptal jsem se.
Usmála se, překvapená. „Na Malou Stranu. A vy?"
„Kam jedete vy."
Zasmála se — tiše, trochu nebezpečně. Jmenovala se Petra.
Na Národní třídě mi už vyprávěla o svém bytě u Kampy, o tom, jak vypadá Vltava v noci z jejího okna. Na Hellichově měla ruku opřenou vedle té mé na tyči, tak blízko, že se naše prsty dotýkaly.
Vyšli jsme do chladného nočního vzduchu, dlažební kameny mokré pod jantarovými lampami, stín Karlova mostu v dálce. Vedla mě úzkou uličkou, po ošoupaném schodišti, do bytu vonícího santalovým dřevem a starými knihami.
Zapálila cigaretu u otevřeného okna, město třpytící se dole. Nabídla mi ji. Vzal jsem si ji, a když jsem ji vracel zpátky, naše tváře byly centimetry od sebe.
„Zůstanete?" zeptala se tiše.
Cigaretový dým se kroutil mezi námi. Odpověděl jsem polibkem — a ona opětovala polibek, jako by na něj myslela od Můstku.
To, co následovalo, bylo pomalé a neklidné, takový druh noci, pro který je Praha stvořená — samé stíny a teplo, staré zdi držící tajemství, řeka šumící někde dole. Petra byla něžná a pak naléhavá, a pak zase něžná, a město za oknem přestalo existovat.
Později ležela s hlavou na mé hrudi, dým líně stoupal od parapetu.
„Zítra stejná linka?" zeptala se.
Díval jsem se na strop a usmíval se. „Každý den."