Byl jsem kapitán Boeingu.
Ne jen tak ledajakého – toho, co se vznáší nad oblaky jako tichý vládce nebes. Uniforma dokonale vyžehlená, čtyři zlaté proužky na rukávu, krok jistý. Když jsem procházel terminálem na Letišti Václava Havla , lidé uhýbali pohledem… a ženy se dívaly jinak.
Ten pohled znám.
Není to jen o obličeji. Není to ani o penězích samotných. Je to o jistotě. O tom, že víš, kam letíš – doslova i obrazně. Úspěch prý mění držení těla. Možná je to pravda. Možná jsem si jen myslel, že jsem vyšší, než doopravdy jsem.
V kokpitu bylo ticho přerušované jen šumem přístrojů. Pod námi mraky připomínaly peřinu. Vzlétnout s několika stovkami lidí na palubě – to je zvláštní pocit moci i odpovědnosti. A když pak projdu kabinou, letušky se usmívají o vteřinu déle, než je nutné.
Jedna z nich – říkejme jí Klára – měla smích, který se rozléhal uličkou jako šampaňské nalévané do sklenic první třídy. Seděli jsme po přistání v zadní části letadla. Tma za okénky, jen světla ranveje v dálce.
„Tak, kapitáne,“ usmála se, „kolik žen vám dneska napsalo číslo na ubrousek?“
„Žádná,“ odpověděl jsem s hranou vážností. „Jsem profesionál.“
„Samozřejmě,“ zasmála se a naklonila se blíž.
Bylo to spíš napětí než dotek. Spíš jiskra než oheň. Její ruka přejela po mém rukávu, zastavila se na těch zlatých proužcích. „Líbí se mi, jak víte, kam letíte,“ zašeptala.
Políbil jsem ji. Ne vášnivě jako ve filmech, spíš pomalu, jako když se letadlo odlepí od země – nenápadně, ale nevratně. Cítil jsem teplo jejího dechu, její ruce na mých ramenou. Bylo to intimní, ale zároveň lehké, téměř hravé.
A přesto někde hluboko ve mně běžela otázka: líbí se jí muž, nebo kapitán? Já, nebo uniforma?
Protože ženy se dívají jinak na muže, kteří mají úspěch. Nebo to tak alespoň cítíme. Úspěch je jako parfém – zesiluje to, co už tam je. Když jsi prázdný, jen to víc voní prázdnotou. Když jsi pevný, dodá ti lesk.
Klára se zasmála a řekla: „Kapitáne, nemůžete mít všechno pod kontrolou.“
A právě v tu chvíli se kokpit začal třást. Přístroje zhasly. Mraky zmizely.
Zlaté proužky se rozplynuly.
Otevřel jsem oči.
Ležel jsem ve své posteli. Budík na mobilu vibroval na nočním stolku. Žádný kokpit. Žádná první třída. Žádná Klára. Jen obyčejný pokoj, obyčejná práce, obyčejné ráno.
Chvíli jsem ležel a přemýšlel.
Možná ženy opravdu reagují na úspěch. Možná reagují na sebevědomí. A možná jsem si ten sen vymyslel právě proto, že jsem chtěl cítit, jaké to je být mužem, který ví, kam letí.
Pak jsem se zvedl, šel si uvařit kávu a usmál se.
Protože i když nejsem pilot, pořád můžu být kapitánem svého dne.
A to je možná začátek skutečného letu.
Podobné povídky
-
Napětí v místnosti už nebylo jen tiché. Bylo soustředěné. Husté. Jako by se každé slovo i pohled ukládaly do prostoru a zůstávaly tam déle, než bylo obvyklé. „Teď si sedni,“ řekl. Neukázal kam.…
před 15 minutami 0 0 0 -
Dveře zůstaly zavřené. Ne proto, že by je zamkl. Ale protože zůstala. Sama. Dobrovolně. Stála uprostřed místnosti a čekala. Ne na akci. Na další pokyn. A to čekání bylo jiné než dřív – vědomé, ostré,…
před 21 minutami 0 28 1 -
Papír s podpisy zůstal na stole. Nezvedl ho hned. Nechal tu chvíli ještě doznívat, jako by měla vlastní váhu. Jako by teprve teď začala platit. „Vstaň,“ řekl klidně. Nebyl v tom tlak hlasitosti. Jen…
před 23 minutami 0 26 1 -
Papír ležel mezi nimi jako hranice i most zároveň. Nepospíchal. Nechal ji, ať si každý bod přečte vlastním tempem. Věděl, že tlak by zničil to nejdůležitější – dobrovolnost. „Nečteš to poprvé,“…
před 25 minutami 0 24 1 -
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem stál před masivními dubovými dveřmi bytu v centru města. Inzerát „Paní Kláry“ byl strohý, ale sliboval přesně to, po čem jsem v hloubi duše toužil – absolutní…
před 2 hodinami 0 99 3