🖤 KAPITOLA 2 — Zkouška

Sofie si sedla na okraj postele, ruce opřené o matraci, nohu přes nohu. Už neplakala. Její tvář byla klidná, až příliš klidná. Ten druh ticha, který nevěstí nic dobrého. Zvláštní bylo, že se ani neoblékla. Hroty ňader jí vyzývavě trčely do prostoru. „Tak mi ukaž, že to myslíš vážně,“ zopakovala.

David klečel u dveří, nejistý, ale neschopný odejít. „Jak… jak to myslíte?“

Sofie si ho chvíli prohlížela. V jejím pohledu nebyla něha. Nebyl tam ani zájem. Jen zvláštní směs zvědavosti a něčeho ostřejšího. „Klečíš tady,“ řekla. „Kňučíš, že mi něco chceš dát. A já chci vědět co.“ David polkl. „Chci… vám dokázat, že vás respektuju, že….“

„Respekt,“ přerušila ho tiše. „To říká každý.“ Zvedla se z postele.Pomalý, plynulý pohyb. Ne dívčí nebo pubertální. Ryze ženský. Něco v tom bylo příliš jisté, příliš pevné. Přešla k němu. Zastavila se tak blízko, že ucítil její vůni. „Víš, co mě na tobě štve?“ zeptala se. Nečekala na odpověď. „Že si myslíš, že mě můžeš jen tak obměkčit. Že když se tu hodíš na zem, budeš se nabízet jako čokl, tak se zblázním radostí a vezmu na milost a snad doufáš, že s tebou budu šukat nebo co?“

David se nadechl, ale ona ho nenechala mluvit.

„Neřekla jsem ti, že smíš mluvit,“ řekla ostře. „A nejsem Klára. Já nejsem ta, která se dá zmámit sladkými řečičkami.“ Její hlas byl tichý, ale měl v sobě něco, co mu stáhlo žaludek. Temný podtón, který tam předtím nebyl. „Takže,“ pokračovala, „jestli tu chceš zůstat… budeš dělat přesně to, co řeknu.“

David přikývl.

„Dobře,“ řekla. „Začni tím, že zavřeš dveře.“

Otočil se na všech čtyřech a zaklapl dveře. Jejich cvaknutí bylo jako zaklapnutí spony na poutech. Aspoň mu to tak připadalo.

„A teď,“ dodala, „se svlíkni.“ Nebyl v tom žádný erotický podtext. Žádná hra. Jen příkaz.

David poslechl. Rychle se začal svlékat. Připadal si před jejíma chladnýma očima nemotorný a když si stahoval boxerky a ponožky, vyloženě zacítil vlnu studu. Klečel tam, pomalu padesátník, s bříškem, srdce mu tlouklo a hlavou mu běželo, co se to dělá…. A proč?

Sofie ho ještě chvíli sledovala. V očích se jí znovu objevil ten zvláštní lesk — směs zvědavosti, vzteku a něčeho, co by se dalo nazvat škodolibostí. „Víš,“ řekla pomalu, „možná sis vybral špatnou holku, jestli chceš být… poslušný a oddaný.“ Přešla kolem něj, jako by si ho měřila. Ne dotekem. Pohledem. „Protože já…“ zastavila se za ním, „…já nemám náladu být hodná.“

David cítil, jak se mu stáhlo hrdlo.

Sofie se naklonila blíž. Ne tak, aby se ho dotkla. Jen tak, aby ucítil její přítomnost. „Takže,“ zašeptala, „jestli tu chceš zůstat… budeš poslouchat.“

David přikývl. Nemohl jinak.

Sofie se narovnala. „Dobře,“ řekla. „Začneme.“