Jak jsem šla první den masírovat v Plzni

Ráno jsem vstala dřív, než bylo potřeba. Stejně jsem už nedokázala spát. Celou noc jsem se převalovala a představovala si, jaké to bude. Můj první den. Moje první směna. Můj první klient. Stačila ta představa a cítila jsem, jak se mi stáhne břicho nervozitou i zvláštním neklidem, který nebyl jen strach.

Dlouho jsem stála před skříní a nevěděla, co si vzít na sebe. Chtěla jsem vypadat hezky, upraveně, žensky. Nakonec jsem si vybrala přiléhavé černé šaty, které zvýraznily postavu víc, než jsem si původně plánovala. Chvíli jsem se na sebe dívala v zrcadle a říkala si, jestli už to není moc. Jenže právě to „moc“ ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Jako bych poprvé opravdu viděla sama sebe jinak. Jemněji, odvážněji, dospěleji.

V koupelně jsem strávila snad hodinu. Líčila jsem se pomalu, pečlivě, jako by na každém tahu řasenky záleželo. Snažila jsem se vytvořit tvář klidné ženy, která přesně ví, co dělá. Přitom pravda byla úplně jiná. Ruce se mi občas lehce třásly. Když jsem si nanášela rtěnku, musela jsem se zastavit a zhluboka se nadechnout. Srdce mi bilo tak silně, až mě to samotnou překvapovalo.

Pak přišel parfém. Jen trochu. Na krk, za uši, na zápěstí. Chtěla jsem vonět čistě a přitažlivě, ne lacině. Když jsem si pak upravovala vlasy, napadlo mě, že dnes se na mě budou muži dívat jinak než obvykle. Ta myšlenka ve mně vzbudila další vlnu napětí. Nebyla to jen nervozita. Bylo v tom i něco zakázaného, něco, co jsem si nechtěla úplně přiznat.

Cesta Plzní mi ten den připadala jiná než obvykle. Ulice byly stejné, tramvaj stejná, lidé kolem stejní, ale já už stejná nebyla. Pod kabátem jsem cítila své šaty, svoje tělo, vlastní nervozitu. Každý krok mi připomínal, že za chvíli vejdu dovnitř a poprvé se ocitnu v prostoru, kde bude všechno mnohem blíž, osobnější, intimnější. Přemýšlela jsem nad tím, jaký asi bude můj první muž. Jestli bude tichý a nejistý. Nebo sebevědomý. Jestli se mi podívá rovnou do očí. Jestli na mně pozná, že je to poprvé.

Právě ta představa mě znervózňovala nejvíc. Ten první pohled. Ta první chvíle, kdy budu stát před cizím mužem a oba budeme vědět, proč tam jsme. Představovala jsem si jeho hlas, jeho ruce, jeho blízkost. A čím víc jsem se snažila ty myšlenky zahnat, tím víc se vracely. Ne jako něco odpudivého. Spíš jako nebezpečně přitažlivé tajemství, do kterého za chvíli vstoupím.

Když jsem dorazila před salon, ještě jsem chvíli stála venku. Upravila jsem si kabát, zkontrolovala rtěnku, zhluboka se nadechla. Měla jsem pocit, že jakmile otevřu dveře, všechno se změní. Že za nimi nechám poslední zbytky své jistoty a budu muset být někým, kým jsem zatím byla jen ve své hlavě.

Uvnitř bylo teplo, tlumené světlo a ticho, které působilo až příliš intimně. Vzduch voněl čistotou, olejem a něčím nepojmenovatelným. Něčím, co ve mně okamžitě probudilo další napětí. Pozdravila jsem, snažila se usmát přirozeně a tvářit se klidně. Přitom jsem cítila, jak jsem najednou citlivá na každý detail. Na zvuk podpatků. Na vlastní dech. Na to, jak mi šaty obepínají boky.

Když jsem se pak chystala v místnosti, naposledy jsem se podívala do zrcadla. Viděla jsem ženu, která se snaží působit sebejistě, ale v očích jí hoří nervozita. A možná i něco víc. Zvědavost. Napětí. Touha vědět, jaké to bude, až se dveře otevřou a všechno přestane být jen představou.

Pak jsem zaslechla, že přišel první klient.

V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Ramena jsem měla napjatá, prsty lehce studené, ale tváře horké. Upravila jsem si vlasy, přejela si pomalu rukou po šatech a snažila se uklidnit dech. Najednou jsem si uvědomila, že mě neděsí jen to, že někoho neznám. Děsilo mě i to, jak moc tu chvíli sama prožívám.

Přistoupila jsem ke dveřím a položila ruku na kliku. Za nimi čekal můj první muž. Cizí. Neznámý. A přesto už nebezpečně skutečný. Na vteřinu jsem zavřela oči a ucítila, jak se ve mně mísí stud, nervozita a zvláštní horké chvění.

Pak jsem otevřela.

A v té chvíli můj první den opravdu začal.