Na hraně doteku

Říkal, že to začíná vždy nevinně.
Jako obyčejná masáž.

Světlo je tlumené, ticho má zvláštní váhu a dotek…
ten ještě nic neslibuje.
Jen dlaně, které si pomalu hledají cestu.
Kůže, která si zvyká na přítomnost někoho druhého.

A přesto…
něco se mění.
Ne v pohybu.
Ale v dechu.
Říkal, že nejkrásnější moment nebyl ten, kdy se dva lidé spojí.
Ale ten těsně předtím.
Kdy sedí naproti sobě.
Každý ve svém prostoru.
Každý ještě sám.
A přesto už ne úplně.

Dotek vlastních rukou se zpomalí.
Myšlenky se rozostří.
A mezi nimi vznikne ticho, které není prázdné.
Je naplněné očekáváním.

Nikdo nic neřekne.
Nikdo nic neudělá první.
A přece oba vědí,
že to není otázka „jestli“…
ale „kdy“.
Ten okamžik, kdy hranice ještě existuje –
ale už ji nikdo nehlídá.

Možná je to jen hra.
Možná jen vzpomínka, kterou si někdo nese roky.

Ale možná je to něco víc.
Protože někdy nejde o to, co se stane potom.
Ale o ten nepatrný okamžik…
kdy se dva světy přiblíží tak blízko,
že už mezi nimi nezůstane prostor pro slova.


Texty na tomto blogu jsou autorskou literární tvorbou, vycházející z vnitřních témat, úvah, paměti a prožitků v obecné rovině. Jsou psány jako literatura, nikoli jako doslovný záznam reality.
Příběh inspirovaný slovy nebo představami čtenářů i úvahou nad tím, jak spolu lidé někdy vedou dialog.