Sousedka Jana

Večer v domě býval většinou tichý. Jen občas bylo slyšet kroky na chodbě nebo tlumený zvuk televize za zdmi bytů. Když se Petr vracel z práce, všiml si, že jeho sousedka Jana stojí u dveří svého bytu a zápasí s taškou plnou nákupu.

Jana byla rozvedená už pár let. Elegantní žena kolem čtyřicítky, která měla zvláštní schopnost zaujmout už jen pohledem. Ne kvůli vyzývavosti, ale tím klidem a sebevědomím, které z ní vyzařovalo.

„Pomůžu vám?“ usmál se Petr.

„Jestli chcete zachránit moje víno před pádem na zem, tak určitě,“ odpověděla pobaveně.

O pár minut později už stáli v její kuchyni. Jana otevřela láhev červeného a nalila dvě sklenky. Byt voněl vanilkou a lehkým parfémem, který Petra okamžitě rozptyloval.

„Takže… pořád sám?“ zeptala se a opřela se bokem o linku.

„Pořád,“ pousmál se. „A vy?“

„Rozvod člověka naučí užívat si klid,“ řekla tiše. Pak se na něj podívala trochu jinak než předtím. Déle. Intenzivněji.

Mezi nimi se rozhostilo napětí, které už nešlo ignorovat.

Petr cítil, jak mu zrychluje tep, když k němu Jana udělala krok. Její ruka se lehce dotkla jeho košile a on ucítil teplo její kůže.

„Víš,“ zašeptala, „už dlouho jsem si říkala, že jednou zazvoníš.“

Políbil ji pomalu, nejdřív opatrně, ale Jana mu polibek okamžitě vrátila s překvapivou vášní. Přitiskla se k němu a v tu chvíli jako by zmizel celý svět kolem. Jen tlumené světlo kuchyně, vůně vína a jejich zrychlený dech.

Přesunuli se do obýváku, kde ho Jana s úsměvem stáhla na gauč. Její prsty mu přejely po šíji a on si uvědomil, jak moc mu chyběla blízkost někoho, kdo přesně ví, co chce.

Venku začal padat déšť a kapky bubnovaly do parapetu, zatímco oni si užívali okamžik plný napětí, vášně a zakázaného vzrušení, které může vzniknout jen mezi dvěma lidmi, kteří se dlouho míjeli — a přesto o sobě celou dobu věděli.