Moje prožitky

Stál tam muž, kterého jsem si v hlavě představovala snad ve stovce podob, a přesto byl jiný.

Nebyl ani příliš starý, ani mladý. Měl upravenou košili, tmavý kabát přehozený přes ruku a výraz člověka, který se snaží působit klidně. Jenže v očích měl stejnou nejistotu, jakou jsem cítila já. A právě to mě překvapivě uklidnilo.

„Dobrý den,“ řekl tiše.

Jeho hlas nebyl vtíravý. Nebyl ani příliš sebevědomý. Byl obyčejný, trochu hlubší, opatrný.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem a snažila se usmát tak, aby na mně nebylo poznat, jak rychle mi bije srdce. „Pojďte dál.“

Ustoupila jsem mu z cesty a najednou jsem si až bolestně uvědomila, jak blízko kolem mě prochází. Zachytila jsem vůni jeho parfému, lehce dřevitou, čistou. Nebyl to žádný nepříjemný pach cizího člověka, kterého jsem se trochu bála. Byl to muž. Skutečný muž. A já jsem s ním najednou byla sama v místnosti.

Zavřela jsem dveře.

Ten zvuk mi připadal hlasitější, než byl. Jako tečka za vším venku. Za ulicí, za běžným ránem, za mojí starou verzí. Teď už tu bylo jen tlumené světlo, nahřátý vzduch, vůně oleje a on.

„Jste u nás poprvé?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že něco říct musím. Že ticho by bylo příliš silné.

Podíval se na mě a koutkem úst se nepatrně usmál.

„Ano. A vy?“

Na okamžik jsem ztuhla.

Neřekl to zle. Nebyla v tom výčitka ani posměch. Spíš jemná zvědavost. Možná si všiml mých rukou. Možná toho, jak jsem držela ramena. Možná toho, že jsem se až příliš snažila působit samozřejmě.

„Je to tak vidět?“ zeptala jsem se dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jestli je to profesionální.

Jeho úsměv se prohloubil, ale pořád zůstal decentní.

„Trochu. Ale ne špatně.“

Ta odpověď mě zvláštně zasáhla. Čekala jsem, že se budu cítit odhalená. Místo toho jsem se cítila spíš přijatá. Jako by mezi námi v té chvíli vznikla nečekaná dohoda. On nebude předstírat, že není nervózní. Já nebudu předstírat, že jsem zkušenější, než jsem.

„Tak začneme pomalu,“ řekla jsem a překvapilo mě, že můj hlas zněl klidněji než před chvílí.

Ukázala jsem mu místo, kam si může odložit kabát a osobní věci. Sledovala jsem jen krátce, jak si rozepíná knoflíky u kabátu a přehazuje ho přes věšák. Pak jsem pohled raději odvrátila k malému stolku s oleji, jako by bylo nesmírně důležité, jak jsou lahvičky srovnané.

„Nejdřív se prosím osprchujte,“ řekla jsem tiše a ukázala ke dveřím vedle místnosti. „Ručník máte připravený uvnitř. Až budete hotový, můžete se vrátit sem.“

Přikývl.

„Dobře.“

Ještě chvíli mezi námi zůstalo ticho. Nebylo nepříjemné, jen zvláštně nabité. Pak vešel do koupelny a dveře se za ním zavřely.

A já zůstala sama.

Najednou jsem si mohla konečně vydechnout.

Opřela jsem se dlaněmi o okraj stolku a sklonila hlavu. Srdce mi pořád tlouklo rychleji, než bych chtěla. Z koupelny se po chvíli ozval proud vody a ten zvuk ve mně vyvolal další vlnu nervozity. Nebyla už tak ostrá jako předtím. Spíš hlubší, tišší, víc tělesná. Připomněl mi, že za pár minut se vrátí. Že přípravy skončí. Že už nebude kam couvnout.

Podívala jsem se znovu do zrcadla.

Černé šaty mi pořád obepínaly tělo, rtěnka držela, vlasy jsem měla uhlazené, ale v očích jsem viděla něco, co ráno ještě nebylo tak zřetelné. Napětí. Zvědavost. A možná i první náznak odvahy.

Pomalu jsem připravila lehátko. Narovnala jsem čisté prostěradlo, zkontrolovala ručníky, rozsvítila menší lampu, aby světlo nebylo tak přímé. Potom jsem vzala do ruky lahvičku s olejem a chvíli ji držela v dlani. Snažila jsem se soustředit na praktické věci. Na postup. Na dech. Na to, co jsem se měla naučené.

Jenže zvuk sprchy mi pořád připomínal jeho přítomnost.

Byl za dveřmi, neviditelný, ale skutečný. A já si najednou uvědomila, že to zvláštní napětí není jen z neznámého. Bylo i z očekávání. Z toho, že za chvíli vstoupí zpátky a já už nebudu jen žena, která se připravuje. Budu žena, která se ho poprvé dotkne.

Zahřála jsem si olej mezi dlaněmi, i když bylo ještě brzy. Potřebovala jsem něco dělat s rukama. Potřebovala jsem, aby se přestaly třást.

Voda v koupelně utichla.

Zvedla jsem hlavu.

Ticho, které následovalo, bylo skoro horší než šum sprchy. Slyšela jsem tlumený pohyb, šustění ručníku, kliku. Instinktivně jsem se narovnala, uhladila si šaty a znovu se nadechla.

Dveře se otevřely.

Stál tam čistý, klidnější než předtím, s ručníkem volně přehozeným přes tělo. Nepůsobil drze ani samozřejmě. Spíš opatrně čekal, co bude dál. A právě ta jeho opatrnost mi pomohla.

„Můžete si lehnout,“ řekla jsem tiše a ukázala na připravené lehátko. „Začneme zády. Kdyby vám bylo cokoli nepříjemné, řeknete mi.“