Jitka 21

Ráno přišlo pomalu, s tlumeným světlem za zataženými závěsy a tichem, které bývá jen v bytech, kde se dva lidé opravdu cítí doma.
Probudila jsem se dřív než Jitka.
Ležela schoulená u mě, úplně nahá pod peřinou, jedna ruka položená přes moje břicho a tvář přitisknutá k mému prsu. Vlasy měla rozcuchané přes polštář a ze spaní občas tiše vydechla.
Chvíli jsem ji jen pozorovala.
Pořád jsem si někdy nedokázala zvyknout na to, že tohle je můj život. Že mám ji. Že čekáme dítě. Že moje tělo se konečně začíná podobat tomu, co jsem v sobě cítila celý život.
Jitka se lehce zavrtěla a ospale mě políbila na hrudník.
„Mhm…“ zamumlala se zavřenýma očima. „Ty už zase přemýšlíš moc nahlas.“
Rozesmála jsem se potichu.
„Jak to poznáš?“
„Protože přestaneš dýchat normálně.“
Otevřela oči a okamžitě se pousmála tím svým měkkým ranním úsměvem.
Pak bez jediného slova položila dlaň na moje prso a pomalu ho pohladila.
Citlivost byla po ránu skoro absurdní. Bradavky reagovaly okamžitě a já se zachvěla ještě dřív, než mě znovu políbila.
„Pořád krásnější,“ zašeptala ospale.
„Ty jsi posedlá.“
„Totálně.“
Přitiskla se ke mně ještě blíž, nahé tělo teplé a měkké pod peřinou. Poslední týdny se dotýkala mých prsou skoro pořád — z fascinace, z touhy, z něhy. A já si uvědomovala, že už dávno nejde jen o erotiku.
Bylo v tom něco intimnějšího.
Něco, co se pomalu měnilo spolu s námi.
Jitka pak znovu sklonila hlavu a jemně mě políbila na citlivou bradavku, až jsem zavřela oči a tiše vydechla její jméno.
„Mhm… vidíš?“ pousmála se přímo proti mojí kůži. „Tvoje tělo už teď reaguje úplně jinak.“
Byla to pravda.
Vzrušení se rozlévalo mnohem hlouběji než dřív — přes hrudník, podbřišek, kůži, dech. A moje erekce byly poslední dobou slabší a méně časté. Ne mizící úplně, spíš ustupující něčemu novému.
Kupodivu jsem z toho necítila smutek.
Jen zvláštní klid.
Jitka zvedla hlavu a chvíli si mě prohlížela.
„Víš, na co myslím?“
„Hm?“
Položila mi dlaň na hrudník přímo mezi prsa.
„Že jednou možná naše miminko usne přesně takhle.“
Srdce se mi sevřelo něhou.
Objala jsem ji kolem ramen a přitáhla si ji k sobě do dlouhého ospalého polibku.
Venku pomalu začínal nový den.
A my zůstávaly ještě chvíli schoulené pod peřinou, nahé, zamilované a úplně ztracené v životě, který jsme spolu vytvořily.

Do ordinace jsme šly ruku v ruce a už od rána bylo mezi námi zvláštní napětí.
Jitka byla poslední týdny neuvěřitelně hravá, skoro provokativně nadržená neustále. A dnešek nebyl výjimkou.
„Ty jsi to udělala schválně,“ zamumlala jsem cestou z tramvaje.
Nevinně se na mě podívala.
„Co přesně?“
Podívala jsem se na její oblečení. Krátké světle béžové šaty bez podprsenky obepínaly její štíhlé tělo tak těsně, že při každém kroku byly jasně vidět obrysy jejích citlivých prsou. Těhotenství jí je už začínalo jemně měnit — byly plnější, citlivější a Jitka si toho byla velmi dobře vědoma.
A já na tom nebyla o moc lépe.
Měla jsem upnutý tmavý top z tenké látky, pod kterým byly moje vlastní prsa bez podprsenky nepřehlédnutelná. HRT moje tělo změnila výrazněji, než bych si ještě před rokem dokázala představit. Prsa byla kulatější, měkká a pořád citlivá, takže i lehký pohyb látky při chůzi mi občas připomněl jejich přítomnost.
Jitka se ke mně naklonila a šeptla mi přímo u ucha:
„Miluju, jak se na tebe lidi dívají.“
Prudce jsem se nadechla.
„Jituš…“
Jen se pobaveně usmála a schválně mi přejela rukou po zádech níž k pasu.
Byla dnes nebezpečná.
V čekárně gynekologické kliniky seděla přitisknutá těsně ke mně, nohu propletenou s mojí a dlaň položenou na mém stehně.
„Ty mě chceš zabít,“ zašeptala jsem.
„Ne.“ Políbila mě lehce pod ucho. „Jen strašně chci domů… nebo ideálně někam, kde nejsou lidi.“
Jenže podle toho, jak se na mě dívala, jsem jí úplně nevěřila ani to.
Mladá doktorka nás přivítala s úsměvem, jakmile jsme vešly dovnitř.
„Tak moje oblíbené pacientky,“ pousmála se mile. „Jak se máme?“
Jitka okamžitě položila ruce na břicho skoro instinktivně.
„Pořád hladová a nadržená,“ oznámila naprosto vážně.
„Jituš!“
Doktorka se rozesmála.
„Tak to bývá v těhotenství poměrně časté.“
Já mezitím zrudla snad až za uši.
Nejdřív proběhla Jitčina kontrola.
Seděla jsem vedle lehátka a držela ji za ruku, zatímco doktorka kontrolovala ultrazvuk. Jitka měla oči úplně rozzářené pokaždé, když se zmínilo něco o miminku.
A pak přišla řada na moje otázky.
Sedla jsem si trochu nervózněji.
„Já bych se chtěla zeptat ještě na jednu věc…“ začala jsem tiše. „Jestli vůbec existuje možnost, že bych někdy mohla kojit taky.“
Doktorka nezareagovala překvapeně ani trochu.
Jen přikývla.
„U některých trans žen to možné je,“ vysvětlila klidně. „Záleží na hormonální terapii, stimulaci prsou, genetice a dalších faktorech. Není to zaručené, ale rozhodně to není nemožné.“
Jitka se ke mně okamžitě otočila s výrazem, jako by právě slyšela něco nejkrásnějšího na světě.
„Slyšíš to?“ zašeptala nadšeně.
Doktorka se pousmála.
„Vaše prsa už reagují velmi dobře na hormony,“ pokračovala směrem ke mně. „A citlivost, kterou popisujete, je běžná součást vývoje. Pokud budete chtít, můžeme později řešit i podporu indukce laktace.“
Měla jsem pocit, že se mi stáhlo hrdlo emocemi.
Jitka mě pod stolem okamžitě chytla za ruku.
„Naše dítě bude mít dvě kojící mámy,“ zamumlala skoro zasněně.
Když jsme pak vyšly ven z kliniky, bylo mezi námi napětí ještě horší než ráno.
Jitka mě přitlačila ke zdi výtahu hned, jak se dveře zavřely.
„Ty seš dneska strašně krásná,“ vydechla a okamžitě mě začala líbat.
„Jituš… jsme na veřejnosti.“
„Mhm.“ Políbila mě znovu, pomalu a hladověji. „Právě proto.“
A podle toho, jak se na mě pak dívala cestou ven z budovy, jsem měla silné podezření, že dnešní den bude ještě hodně dlouhý.