Jen tak máme žít

Po dlouhé době jsem chytl zápal básnického střeva.

Napsal jsem text o odevzdání, rituálu a pevném řádu, ale také o intimitě, souznění a své představě, jak by měl svět správně fungovat.

Nejedná se sice o klasickou povídku, ale text vkládám do této sekce, protože systém zdejšího blogu nedokázal takto dlouhé verše pobrat vcelku.

Jen tak máme žít

Pokleklas přede mnou ve dveřích,
co spolu děláme není hřích,
v tom gestu je lásky vyznání,
ne jen odevzdání.

Slyším tvé vzrušené dýchání,
když přijmeš svůj symbol poddání,
od teď jsi přítulná kurvička,
má věrná čubička.

Ruměnec tě chvíli poleje,
když přejíždím zrakem po těle,
co přede mnou zvolna obnažíš,
pro mě se odvážíš.

Teprv poté dveře zavírám,
konečně jsem s tebou zcela sám,
vodítko k obojku připnu ti,
na čtyři tě donutí.

Vedle mé nohy teď cupitáš,
chvílemi se o ni otíráš,
do pokoje kroky směřují,
tam se usazuji.

Už tušíš, co dít se bude dál,
přišel čas, bych si s tvým tělem hrál,
ke křeslu váhavě přistoupíš,
přes ně se předkloníš.

Chvíli se jen kochám pohledem,
cítíš nervozitu v těle svém,
přesto sílí i tvé vzrušení,
co z touhy pramení.

Po zadku tě plácnu, pohladím,
masku přes oči ti nasadím,
bradavky ti prsty potrápím,
pak svorky nasadím.

Jen rolniček na nich cinkání,
provází ke křeslu poutání,
na tvé čelo krátký polibek,
pak prsty do dírek.

Jemným erotickým stimulem,
vyvolávám rozkoš v těle tvém,
kterou však výpraskem prokládám,
zcela tě ovládám.

O vrchol již prosíš zoufale,
pohoršilo by to neznalé,
my však víme, že to tak má být,
jen takhle že máme žít.

Přeji všem klidnou neděli.