Eva měla smůlu

Eva měla smůlu. Její přítel ji mlátil. Ne nějak živelně a v afektu, prostě jen používal tělesné tresty a ona byla tou, která je musela snášet. Doma ji nebili, ale když se dali dohromady, Pavel velmi brzy přišel s tím, že to a to se mu nelíbí a že je potřeba, aby to Evě vysvětlil „názorně“. Nechápala, že se podvolila. Kdyby jí to vykládala kamarádka, zasmála by se a poradila by jí, aby okamžitě utekla, ale sama si pomoci neuměla. Pavel byl skoro ve všem ostatním fajn a ona se přizpůsobila, že to tak Pavel „prostě má“, rozhovory o tom nevedly nikam, Pavel měl jasno – když Eva něco provede, tak dostane. A Eva neměla co mluvit do toho, za co dostane, ani čím dostane, ani jak moc dostane. Pavel na to šel pozvolna. Nejprve jí trestal jen rukou na holý zadek. To na ni působilo částečně eroticky, pak přešel na vařečku, po pár týdnech na prut a nyní si spolu sedli a Pavel začal:
„Evi,“ pousmál se, „víš, že dneska zase dostaneš.“
Přikývla, i když by Pavel pokračoval i bez toho.
„Ale sama chápeš, že prut už je na tebe málo a potřebuješ dostávat pořádně. Uvažoval jsem a opravdu váhám, kterým směrem se vydat.“
Poslouchala ho se zatajeným dechem a obavami.
„V zásadě vidím dvě možnosti, buď šňůru, ze začátku takovou tenkou, z nabíječky. Když se rozmáchnu, budeš mít jelita, decentní, ale určitě to bolí víc než vrbovým prutem.“
Eva tiše vydechla, neuměla si to představit, ale neznělo to lákavě.
„A nebo přejít na rákosku, ze začátku nějakou tenčí, takový výprask rákoskou, to už je něco... A teď mi řekni, jak to vidíš ty?“
Eva se rozkoktala. Vlastně nebyla schopná slova.
„Jestli ti to pomůže v rozhodování, tak musím upozornit, že káblík máme v mnoha podobách, ale rákosku bys musela koupit, samozřejmě za svoje. Myslím, že by se to vešlo do tisícovky. Určitě potřebujeme něco kvalitního, žádný šunt. Máš na to?“
Eva pokrčila rameny.
„Já vím, že bys asi rákosku chtěla zkusit, ale nemusíme spěchat. Dneska začneme šňůrou a ty do měsíce pořídíš rákosku. Vybereme ji společně. A zařídíš taky věšáček, chci, aby byla někde na očích, abys na ni nezapomínala... Jo a taky jsem si říkal, že by tvé výprasky měly dostat nějakou pravidelnost, nejde přece o to, abychom čekali, až něco provedeš. Za to samozřejmě zasloužíš spravedlivý trest, ale jednou za týden budeš dostávat... preventivně. Třeba pětadvacet. Souhlasíš?“
Eva se rozbrečela, ale Pavel byl veselý.