Zajačik 2 / Riven Vale

Slovo autora: Předem se omlouvám za svou slovenštinu – není dokonalá. Snad se vám pokračování presto bude líbit.

– Riven Vale

V garsonce bylo ticho, jen z koupelny se ozývalo šumění vody. Zajačik se šla po našem prvním milování osprchovat. Čekal jsem v pokoji, přesně jak chtěla, ale v hlavě se mi ještě pořád přehrávaly scény naší vášně, ten pocit její kůže pod plyšovým kostýmem. Každá vteřina samoty byla jako mučení. Nedokázal jsem v klidu sedět na posteli, a tak jsem vstal a téměř nevědomky zamířil ke koupelně. Potřeboval jsem slyšet její hlas, potřeboval jsem vědět, že je tam. Bez rozmýšlení jsem vzal za kliku a vešel dovnitř.

„Mala si byť v izbe!“ vyhrkla okamžitě, když mě uviděla.

Zastavil jsem se jako opařený. Místnost byla plná horké páry, která se lepila na kůži a voněla její sprchovým gelem. Ona stála u sprchového koutu, právě vylézala ven. V tu chvíli se její pohled stočil k pračce, kde ležel přehozený ten bílý, plyšový overal. Ztuhla. V očích se jí objevil děs, jako by ji někdo přistihl při největším hříchu. Bleskově po sobě chňapla ručníkem a pevně se do něj zamotala, až jí zbělely klouby.

Celá se klepala strachy. „Čo to robíš?! Choď preč! Povedala som ti, aby si čakal vonku!“ křičela a v hlase se jí mísil vztek s hlubokým ponížením. „Vypadni! Okamžite vypadni z tej kúpeľne, rozumieš?!“

Zůstal jsem stát jako přikovaný. Viděl jsem, jak je vyděšená – až na kost. Ten její plyšový kostým ležel na pračce jako němý svědek její masky a ona se pod ručníkem choulila, jako by se chtěla zmenšit a zmizet ze světa. „Neodejdu,“ řekl jsem klidně, i když mi srdce bušilo až v krku. „Vidím, jak se ti třesou ruce. Vidím, že máš strach.“

„Ty si idiot!“ vykřikla a slzy jí začaly proudem stékat po tvářích. „Nechápeš to? Nechcem, aby si ma takto videl! Vypadni, prosím ťa...“

Přešel jsem k ní. Chtěla se otočit a utéct, ale zastoupil jsem jí cestu. Byla tak malá a křehká, až mě to bodlo u srdce. V ten moment se jí ručník trochu rozestoupil a odhalil část stříbřitých jizev na jejím boku. Jako by v ní něco prasklo – náhle se sesunula k zemi a schovala si obličej do dlaní.

„Prečo si sem liezol...“ vzlykala slovensky, teď už tiše, bez té předchozí agresivity. „Teraz už vieš, prečo nosím ten kostým. Som zničená. Nikto nechce zjazvenú babu.“ Nekřičel jsem, neustupoval jsem. Místo toho jsem si klekl před ni na mokré dlaždice. Sklonil jsem se a opatrně jsem ji vzal za ruce. Cítil jsem, jak se její tělo otřásá v pláči. Pomalu jsem vytáhl čistý, suchý ručník a jemně, s úctou, jsem jí jím zakryl ramena a boky, tam, kde byly jizvy nejviditelnější.

„Nejsi zničená,“ řekl jsem tiše a přitáhl jsem si ji blíž. „Jsi jen člověk, který toho hodně zažil. A já tě chci takovou, jaká jsi.“ Bez váhání jsem si přetáhl tričko přes hlavu a hodil ho po ní. Dopadlo jí na ramena. „Obleč si to,“ řekl jsem tiše. „Neschovávej se přede mnou. Ale pokud je ti takhle lépe, tak to nos. Je to moje tričko, voní po mně... ať víš, že tady nejsi sama.“ Když ho na sebe s třesoucími se prsty natáhla, jako by se do něj chtěla celá zachumlat, viděl jsem, jak se její ramena konečně uvolnila.

„Máš na tele taky jizvu... takú dlhú,“ zašeptala slovensky, hlas měla konečně čistý a zvědavý. „Všimla som si ju, keď si sa na mňa díval. Čo sa ti stalo?“

Sedly jsme si vedle sebe na podlahu, tělo na tělo. „To je z dětství,“ řekl jsem tiše a přejel jsem po té stříbřité čáře na svém hrudníku. „Měl jsem sedm let. Hráli jsme si v polorozpadlém domě a já se propadl podlahou. Byla tam stará, rezavá konstrukce, která mě... doslova rozpárala. Tenkrát jsem prý málem vykrvácel.“ Odmlčel jsem se a pozoroval její reakci. Dívala se na tu jizvu, jako by to byla mapa, ve které konečně našla cestu k někomu, kdo ji skutečně chápe. „Celé dětství jsem se za to styděl. Ale víš, co je zvláštní? Ta bezmoc, kterou jsem tehdy cítil, když jsem ležel v nemocnici a sledoval, jak mě doktoři dávají dohromady... to mě fascinovalo. Zajímalo mě, jak to funguje. Asi proto jsem se pak dal na medicínu. Chtěl jsem pochopit, jak se z téhle jizvy stalo něco, co mě vlastně zachránilo.“

Ona tam seděla, vpíjela každé moje slovo a její oči se střetly s mými. Viděl jsem, jak se jí v nich mění výraz. Rozhodl jsem se, že ji musím vytáhnout z toho kruhu sebemrskačství. Podíval jsem se jí přímo do očí, udělal dlouhou, záměrnou odmlku a pak jsem se jí zeptal:

„A co ty…“ nechal jsem tu otázku viset ve vzduchu. „Proč ses vlastně dala na práva? A zrovna tady, v Praze?“

Ona na moment zaváhala. „Práva...“ zopakovala tiše. „Vždycky som chcela rozumieť pravidlám. A Praha? Potrebovala som odísť. Ďaleko od domova, od všetkých tých pohľadov, ktoré sa na mňa dívali s ľútosťou, hneď ako zbadali... no, ako zbadali toto.“ Ukázala rukou na svůj bok. „Tu ma nikto nepoznal. V Prahe som len študentka, ambiciózna baba. Až kým som si nezačala obliekať ten kostým... lebo som sa bála, že keď sa niekto priblíži až príliš, zistí, že pod tou maskou je stále to isté vystrašené dievča.“ Podívala se na mě a poprvé se na mě usmála – nebyl to ten naučený, koketní úsměv, ale křehký úsměv ženy, která se rozhodla, že už se nebude skrývat. „A teraz... teraz sa cítim, ako by som konečne mohla prestať utekať,“ dodala tiše.

Napětí se rozpustilo. Pomohla mi vstát. „Už by sme asi mali ísť von,“ zašeptala. „Dáš si kávu? Potrebujem niečo silné.“

„To je nejlepší nápad, co jsi dneska měla,“ pousmál jsem se.

Vysoukal jsem se z koupelny do pokoje. Zatímco jsem si narychlo natahoval čisté trenýrky, ona zůstala v mém tričku. Zamířila do kuchyňského koutu. Sledoval jsem ji, jak se pohybuje – bylo to tak přirozené. Když se naklonila ke kávovaru, tričko se jí vyhrnulo a odhalilo krásně tvarovaný zadeček a kousek pod ním, kde se jemná kůže spojovala s náznakem jizev na stehnech. Nedokázal jsem odtrhnout oči.

Náhle se otočila. Zastavila se s konvicí v ruce a s mírným, provokativním úsměvem zvedla obočí. „Čo pozeráš?“ zeptala se. „Pýtam sa, čo tak pozeráš... prece len?“ Přešel jsem k ní, zastavil se těsně za ní a jemně jí položil ruce na boky. „Dívám se, protože nemůžu jinak,“ řekl jsem upřímně a sklonil se k jejímu uchu. „Máš nádherný zadeček. A je mi úplně jedno, jestli na něm nebo pod ním něco je, nebo není. Pro mě jsi prostě dokonalá.“

Zatrnulo v ní, ale v tom nejlepším smyslu. Položila konvici zpátky na linku a opřela se zády o mé tělo. „Ty si hrozný,“ zašeptala slovensky, ale v očích jí zajiskřilo pobavení. Pomalu jsem ji začal hladit dlaněmi přes látku svého trička, až jsem prsty sjel níž, přímo na její zadeček. Cítil jsem, jak se jí pod mým dotekem zatajil dech. Cítila moji erekci, která se mi pod trenýrkami bolestivě drala ven, a chlad studené kuchyňské linky pod jejími stehny tvořil ostrý kontrast k žáru našich těl.

Pustila konvici, která s tichým klapnutím dosedla na linku. „Nech toho...“ vydechla. „Budem nadržaná! Okamžite...“

„No a?“ zavrčel jsem jí tiše do vlasů a přitiskl se na ni ještě pevněji.

Byla lehká jako pírko. Jedním plynulým pohybem jsem ji chytil pod stehny a vysadil ji na kuchyňskou linku. Rozkročila se a moje tělo okamžitě zapadlo do toho prostoru mezi jejíma nohama. Cítil jsem její horkost, byla neuvěřitelně vlhká a dychtivá. Ta blízkost byla elektrická.

„Ty si... ty si blázon,“ vydechla a zaryla mi prsty do ramen. Její oči byly tmavé a rozšířené.

„Chci tě,“ zašeptal jsem, zatímco jsem ji líbal na krku. „Tady, hned teď.“ Pustil jsem se na vteřinu jejích boků. „Dojdu pro kondom,“ řekl jsem a chtěl se otočit. „Nie…“ vyhrkla a chytila mě za ruku, aby mě zastavila. „Počkaj. Nie teraz. Prosím.“ Podíval jsem se na ni. Její výraz byl náhle jiný – nebyl to strach, byla to intenzivní, téměř spirituální potřeba spojení. „Prečo nie?“ zeptal jsem se tiše.

„Lebo chcem, aby si bol len pri mne,“ zašeptala a přitáhla si mě blíž, čelem k čelu. „Teraz nie je o tom... o tom rýchlom. Chcem cítiť, že si tu. Že ma takúto vidíš a že... že sa na mňa neponáhľaš.“

Už jsem se neovládl. Moje ruka sklouzla pod lem mého trička, které měla na sobě, a nahmatala její horkou, připravenou pokožku. Když jsem se o ni otřel žaludem, zaúpěla a zaryla mi nehty do zad. Nebylo cesty zpět. Jedním pevným pohybem jsem do ní vnikl – hluboko a bez okolků.

Vydala ze sebe táhlý vzdech, který se rozlil po celé garsonce. Začali jsme se hýbat. Bylo to tvrdé, dravé, bez okolků. Kuchyňská linka pod námi začala rezonovat, nádobí na ní drnčelo a šálek s nedopitou kávou se naklonil, až se její obsah vylil přes okraj a vytvořil na desce hnědou louži. Bylo nám to jedno. Všechno kolem přestalo existovat. Blížila se k hraně a já s ní. „Už... už nemôžem!“ křičela, když se její tělo začalo zmítat v prudkých křečích orgasmu. V tu chvíli mě chytila kolem krku a zašeptala ty rozhodující věty: „Prosím... urob to do mňa! Prosím, urob to do mňa!“

Ten slovenský přízvuk mě totálně odrovnal. Ztrácel jsem zbytky kontroly. Narazil jsem do ní ještě hlouběji a nechal jsem všechnu tu nahromaděnou touhu proudit přímo do ní. Dlouhou chvíli jsme jen ztěžka oddechovali, čela opřená o sebe. Vzduch byl těžký, prosycený vůní kávy a naší vášně. Tohle nebylo jen vybití – bylo to potvrzení, že od teď už nejsme sami.

Nakonec se jemně odtáhla. „Musím ísť do kúpeľne,“ zašeptala.

„Dobře,“ řekl jsem a pomohl jí slézt z linky. Sledoval jsem, jak odchází v mém vytahaném tričku. Chvíli jsem tam stál a díval se na tu spoušť na lince. Káva stékala na zem. „Co když za tebou budu chtít přijít?“ prohodil jsem, právě když brala za kliku. „Až to tu utřu?“

Zastavila se, otočila se ke mně a na tváři se jí objevil ten nejopravdovější úsměv. „Môžeš,“ odpověděla tiše a v očích jí zajiskřilo. „Dvere odomknem... ty si ich môžeš otvoriť.“

Když za ní zapadly dveře, zůstal jsem v kuchyni sám. Vzal jsem utěrku a začal vytírat tu hnědou louži. Nebylo mi to nepříjemné. Naopak. Ta káva, ten nepořádek – všechno mi připadalo jako důkaz, že se něco zlomilo. Zamířil jsem ke koupelně. Dveře byly pootevřené – přesně tak, jak slíbila. Už to nebyly jen dveře do koupelny. Byly to dveře do prostoru, kde jsme poprvé nemuseli nic hrát. A já jsem byl připravený vejít dovnitř jako muž, který našel víc než jen ženu. Našel jsem v ní kousek sebe.

Pokračování příště…