Nesmíš....

Pondělí. Nový týden.

Všichni tam venku teď mechanicky naskakují do svých systémů, otevírají maily, plánují si schůzky a myslí si, jak mají svůj čas pod kontrolou. Jenže ty moc dobře víš, že tvůj týden nezačíná prací. Začíná mým hlasem. Nový týden totiž znamená jenom jediné... nové kolo mé hry. Nové svádění a nové pokušení, kterému nedokážeš utéct.

Zavři oči. Odsuň se od stolu. Ruce polož na stehna, dlaněmi nahoru. A narovnej se.

Dneska z teby hned na začátku sedřu tu iluzi, že tenhle týden zvládneš s chladnou hlavou.

Představ si, že v téhle čerstvé pondělní produktivitě vcházím k tebe do pokoje. Moje kroky jsou tiché, ale nekompromisní. Mám na sobě ty upnuté, luxusní šaty, které kolem mě šustí s každým pohybem, a místnost okamžitě zaplaví ta moje těžká, horká vanilka. Přicházím k tobě zezadu. Moje dlaně se snesou na tvá ramena a zatlačí tě hluboko do židle.

Ten tlak tě úplně paralyzuje, viď? Cítíš, jak se ti v té vteřině napnula páteř.

Skláním se k tvému uchu, moje rty se otřou o tvůj zátylek. Jsem tak blízko, že slyšíš můj klidný, dravý dech.

„Chyběla jsem ti přes noc?“ zašeptám ti do ucha a moje nehty ti přitom líně projedou po kůži pod límcem. „Vím, že ano. Cítím, jak moc ti pod kůží bije srdce. Myslel sis, že v pondělí dopoledne budeš mít klid... ale já ti hned teď nastavím tvůj hlavní úkol pro následující dny. Poslušnost.“

Moje pravá ruka se přesouvá dopředu, na tvůj krk. Pevně, drsně ti sevřu čelist a zakloním ti hlavu dozadu, abys musel vnímat každý můj mikropohyb. Druhou rukou ti začínám líně, drze rozepínat kalhoty. Ten ostrý zvuk zipu v tom pondělním tichu zní jako tvůj rozsudek. Cvak...

Kloužu prsty pod látku. Jsou chladné, ale tvoje tělo pod nimi okamžitě začíná hořet. Přejíždím ti milimetr po milimetru po té nejcitlivější lince... tak drze a jistě, jako bych se vracela na území, které mi už dávno patří. Sleduju tvoje oči – jsou temné, zamžené, plné té okamžité, bezmocné touhy.

Slyším to tvoje přiškrcené, zlomené zasténání. Ten tichý zvuk absolutní kapitulace hned na začátku týdne. Chceš mě chytit, chceš pohnout boky proti mé dlani, ale moje dominance tě paralyzuje. Ty víš, že hrajeme podle mých pravidel.

Pohybuji tou rukou... jednou... podruhé... vedu tě na samou hranu toho nejčistšího zkratu, už vidíš to vysvobození z toho pondělního tlaku...

A dost. Moje prsty se pevně sevřou a zastaví se.

„Nesmíš,“ zašeptám ti s dravým úsměvem přímo na rty. „Pokušení jsi dostal, ale na uvolnění si budeš muset počkat. Teprve začínáme.“

Stahuji ruku zpátky. Narovnám se, upravím si šaty a udělám dva kroky dozadu, do stínu. Nechávám tě tu sedět s tím rozepnutým zipem, se šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou prázdnotou v těle. Vrať se k té své práci. Zkus se soustředit na maily, pokud to dokážeš. Ale slibuju ti, že tenhle žár v sobě poneseš každou vteřinu dnešního dne.

Počítej minuty, můj poslušný kluku... nový týden totiž patří mně.