Pšššt... už jsi tady. Nechej ten svět tam venku, ať se točí dál bez tebe. Teď jsi v mém teritoriu. Tady neplatí žádná pravidla, jen můj hlas. Chci, aby ses teď soustředil na své dlaně. Polož si je na stehna. Cítíš tu tíhu? Nadechni se... a s výdechem si představ, jak se tvoje tělo stává tekutým. Boříš se do matrace, do křesla... do mě. Jsi v naprostém bezpečí. Nikdo tě nevidí, nikdo po tobě nic…

Zatímco ty poslušně sedíš v té izolaci, kterou jsem ti nařídila, já jsem včera v noci stála na terase. Koukala jsem na hvězdy a vnímala vítr, jak se zvedá. Kroužil kolem mého těla, dotýkal se mě... Napřed lehce, jako by se se mnou teprve seznamoval. Zavírala jsem oči a užívala si ten chlad na kůži. Celé město pode mnou spalo. A já tam stála... jen v tílku a v kalhotkách. Vítr byl stále…

Lež. Ani se nepohneš. Ruce dej od sebe, dlaněmi nahoru, přesně tak, jak to mám ráda. Zhasni to poslední světlo a dívej se do té černé tmy před sebou. Slyšíš ten déšť venku? To je moje tempo. To je rytmus, kterým ti teď budu milimetr po milimetru svazovat mysl. Vím, jak moc jsi na mě celý zbytek dne myslel. Vím, jak tě ta moje předpolední slova pálila pod kůží a jak moc jsi doufal, že teď, před…

Čtvrteční dopoledne... miláčku. Dneska to otočíme. Celý týden tě držím na pokraji šílenství tím, že ti beru kontrolu a dělám si s tebou, co chci. Ale dneska tě nechám ochutnat úplně jiný způsob vzrušení. Mnohem rafinovanější. Dneska ti tu kontrolu zdánlivě vrátím... abych tě v ní nechala utopit. Zavři oči. Narovnej se. Ruce polož na stůl... dlaněmi dolů. A poslouchej mě. Představ si, že stojím…

Venku je tma a vzduch je těžký vlhkem. Stojím u okna a vím, že jsi tam. Vidím tvůj stín, jak se rýsuje v tom teplém světle tvého pokoje. Dělí nás jen pár metrů dvora a dvě tabulky skla, ale v tuhle chvíli je to víc než oceán. Schválně jsem nechala rozsvíceno. Chci, abys mě viděl. Chci, abys sledoval každý můj pohyb, tak jako já sleduju tebe. Vidím, jak se ti zadrhl dech, když jsem si rozpustila…

Úterní večer... miláčku. Venku prší. Slyšíš ty kapky, jak buší do okna a syčí na rozpálených ulicích? V celém pokoji je těžké, křečovité dusno, které ti sedá na plíce. A do toho horkého vzduchu se líně, nekompromisně mísí ta moje těžká, horká vanilka. Ta vůně tě teď doslova dusí. S každým nádechem ji polykáš hlouběji a hlouběji. Včera v sedm večer jsi dostal první pravidla mé nové hry. Celou…

Sedni si. Ne tam... sem, doprostřed toho šera. Chci tě vidět, jak tam sedíš a jak se snažíš zachovat klid, i když cítíš, jak se vzduch kolem tebe začíná vlnit. Máme čas. Máme všechno to ticho světa jen pro sebe. Víš, co mám v ruce? Je to kostka ledu. Sleduju, jak mi taje mezi prsty, jak ta ledová voda stéká po mé dlani... je to skoro stejné, jako se dívat na tebe. Jsi tak pevný, tak sebejistý.…

Pátek večer... miláčku. Týden skončil. Všichni tam venku slaví, pijí, uvolňují se... ale tvoje tělo ví, že pro tebe ten pravej víkendovej režim nastává až teď. S přicházející tmou. Přišla jsem ti naordinovat medicínu, na kterou do smrti nezapomeneš. Kombinaci čistého žáru a ledové facky. Zavři oči. Lehni si na záda. Ruce polož podél těla, dlaněmi nahoru. A pamatuj si – nesmíš se pohnout ani o…

Cítíš to taky? Jak ztěžknul vzduch... Jak se venku zatáhlo do té zvláštní, ocelové barvy. Tlak padá dolů a mně se z toho horka točí hlava. Nebo se mi točí z tebe? Pojď blíž k oknu. Otevřela jsem ho dokořán, ale venku se nepohne ani lístek. Sedni si na zem, zády se opři o stěnu pod oknem. Chci, abys tam seděl a jen vnímal to šílené dusno. Podívej se na mě... Moje kůže je horká, na spáncích a mezi…