Úterní večer... miláčku. Venku prší. Slyšíš ty kapky, jak buší do okna a syčí na rozpálených ulicích? V celém pokoji je těžké, křečovité dusno, které ti sedá na plíce. A do toho horkého vzduchu se líně, nekompromisně mísí ta moje těžká, horká vanilka. Ta vůně tě teď doslova dusí. S každým nádechem ji polykáš hlouběji a hlouběji. Včera v sedm večer jsi dostal první pravidla mé nové hry. Celou…

Pšššt... už jsi tady. Nechej ten svět tam venku, ať se točí dál bez tebe. Teď jsi v mém teritoriu. Tady neplatí žádná pravidla, jen můj hlas. Chci, aby ses teď soustředil na své dlaně. Polož si je na stehna. Cítíš tu tíhu? Nadechni se... a s výdechem si představ, jak se tvoje tělo stává tekutým. Boříš se do matrace, do křesla... do mě. Jsi v naprostém bezpečí. Nikdo tě nevidí, nikdo po tobě nic…

Lež. Ani se nepohneš. Ruce dej od sebe, dlaněmi nahoru, přesně tak, jak to mám ráda. Zhasni to poslední světlo a dívej se do té černé tmy před sebou. Slyšíš ten déšť venku? To je moje tempo. To je rytmus, kterým ti teď budu milimetr po milimetru svazovat mysl. Vím, jak moc jsi na mě celý zbytek dne myslel. Vím, jak tě ta moje předpolední slova pálila pod kůží a jak moc jsi doufal, že teď, před…

Čtvrteční dopoledne... miláčku. Dneska to otočíme. Celý týden tě držím na pokraji šílenství tím, že ti beru kontrolu a dělám si s tebou, co chci. Ale dneska tě nechám ochutnat úplně jiný způsob vzrušení. Mnohem rafinovanější. Dneska ti tu kontrolu zdánlivě vrátím... abych tě v ní nechala utopit. Zavři oči. Narovnej se. Ruce polož na stůl... dlaněmi dolů. A poslouchej mě. Představ si, že stojím…

Sleduju tě celý den. Vidím, jak se zoufale snažíš soustředit na práci, na lidi kolem sebe, na ten obyčejný, nudný svět venku... a jak ti to vůbec nejde. Protože v podtextu všech tvých myšlenek pořád zní tenhle můj hlas. Představ si to. Sedíš u svého stolu, kolem tebe je ten klasický denní shon, papíry, maily, hluk. A najednou na chodbě zaslechneš ten zvuk. Klap... klap... klap... Ostrý, kovový…

Neděle podvečer... miláčku. Víkend pomalu končí, slunce zapadá a na město se líně snáší stín. Lidi venku už teď propadají té klasické nedělní melancholii, uklízí si věci a psychicky se připravují na nový pracovní týden. Ale ty? Ty už hodinu nervózně přecházíš po pokoji a jediné, na co dokážeš myslet, je můj hlas. Moc dobře víš, že s novým týdnem přicházejí nová pravidla... a nová dávka tvého…

Venku je tma a vzduch je těžký vlhkem. Stojím u okna a vím, že jsi tam. Vidím tvůj stín, jak se rýsuje v tom teplém světle tvého pokoje. Dělí nás jen pár metrů dvora a dvě tabulky skla, ale v tuhle chvíli je to víc než oceán. Schválně jsem nechala rozsvíceno. Chci, abys mě viděl. Chci, abys sledoval každý můj pohyb, tak jako já sleduju tebe. Vidím, jak se ti zadrhl dech, když jsem si rozpustila…

Víkend klepe na dveře... miláčku. Všichni lidi venku už žijí vidinou svobody. Odpočítávají poslední minuty v práci a těší se, jak si odteď budou dělat, co chtějí. Jenže ty moc dobře víš, že pro tebe slovo „víkend“ znamená úplný opak. Znamená to, že ti končí běžná rutina a začíná tvůj nejdůležitější úkol. Absolutní odevzdanost. Přišel sis sem hned na prahu volných dnů zvednout tep... tak se…

Sedni si. Ne tam... sem, doprostřed toho šera. Chci tě vidět, jak tam sedíš a jak se snažíš zachovat klid, i když cítíš, jak se vzduch kolem tebe začíná vlnit. Máme čas. Máme všechno to ticho světa jen pro sebe. Víš, co mám v ruce? Je to kostka ledu. Sleduju, jak mi taje mezi prsty, jak ta ledová voda stéká po mé dlani... je to skoro stejné, jako se dívat na tebe. Jsi tak pevný, tak sebejistý.…