Ježibaba

Bylo to relativně netradiční už od začátku. Když se domlouváš na akci s mužem, je z něj vždycky cítit taková ta dychtivost opačného pohlaví, kdežto ona…, ona se ke mně chovala, jako že mi tím, že si na mě najde čas, dělá obrovskou laskavost, a vlastně celý ten víkend ve mně její chování vyvolávalo pocit, že jsem jí tak nějak odporná, že si její pozornost ani nezasloužím a všechno to dělá spíše z donucení a s takovým jakýmsi stupněm opovržení. Byla hodně stará, hádala bych, že jí táhlo na sedmdesátku, ale přesto o sebe dbala. Vypadala, že je docela ve formě, a i když byla krapet mohutnější, pohybovala se ladně a s takovou nenucenou grácií.

Vcelku nevšední byly její podmínky. U všech seznámení začátky probíhají stylem vzájemné domluvy, nastavení limitů a následné stopky. Ona mi vůbec nedovolila smlouvat. Sdělila mi, že ví, co dělá, a ví, co si může dovolit. Bude si se mnou hrát podle svého a já ji buď budu bezpodmínečně poslouchat a podvolit se jejím rozmarům, nebo nemusím vůbec chodit. A pokud budu dělat drahoty, tak že mě prostě vyhodí, protože prý nemá náladu na rozmazleného smrada toužícího po perverzním zážitku.

Její hlavní podmínkou bylo, abych se dostavila během periody a nenalíčená.

Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem jí chtěla dokázat, že takový obyčejný spratek nejsem. Nikdy jsem nebyla jedna z těch citlivek, co se hned sypou a brečí. Považovala jsem se za silnou a nezávislou, ale tento zážitek mě mnohokrát dotlačil až k samému okraji, kdy se mi chtělo utéct ponížením a plakat někde schoulená v klubíčku.

Měla jsem u ní být celý podzimní víkend už od pátečního odpoledne až do pozdního nedělního večera. Bydlela na takovém docela kuriózním místě, na vesnici, takové té typické s roztahanými rodinnými domky, kde se nějaký génius rozhodl postavit menší, pětipatrový panelák, a ona bydlela v nejvyšším patře. Dorazila jsem o dvě minuty dřív a zazvonila. Otevřela, přeměřila si mě od hlavy k patě a beze slova kývla přes rameno.

Zavřela dveře a podívala se na mě. Já se nadechla, abych se patřičně představila, ale ona mě hned zvednutou rukou zarazila a skřípavým hlasem mi sdělila, že ji nezajímá, kdo jsem, a ať neztrácím čas a bleskem se svléknu do naha. Takový příkaz hned z kraje, zvláště po tak chladném přijetí, mě zanechal zaraženou, což ovšem netrvalo dlouho, protože mě přiměla k pohybu dobře mířená facka. Musím se přiznat, že mi v dosavadním životě ještě nikdy nebylo tak nepříjemně a necítila se tak ponížená jako v tu chvíli, kdy jsem se rychle svlékala v chladné předsíni před cizí ženou, která si mě měřila ledovým pohledem. Reflexivně jsem se před tím pohledem snažila zakrýt rukama. Sarkasticky se zasmála. „Není na tobě nic, co by stálo za to schovat. Postav se rovně a rozkroč se." Něco v jejím hlase mě donutilo poslechnout takřka automaticky. Levou rukou mě chytla pevně pod krkem a zatáhla směrem vzhůru, což mě donutilo stát na špičkách, a následně mi zasunula prsty druhé ruky do vagíny. Její prsty byly takové zvláštně chladné a jakoby sulcovité, jakoby je dlouho namáčela ve vodě, až jsem se při tom pocitu a představě otřásla. Zručně mi z vagíny vydloubla menstruační kalíšek a než jsem se stačila vzpamatovat, vlila mi jeho obsah do pusy, načež mi rukou pevně zacpala pusu i nos. Byla jsem tím tak překvapená, že jsem začala panikarit a dusit se. „Přestaň jančit a polkni to!" Zase ten mrazivý hlas, který mě donutil poslechnout. „Nejsi úplně neschopná." Pustila mě a otřela poslintanou ruku do zástěry. „Teď vem svoje hadříky a vytři jimi ten svinčík, který jsi mi tu nanosila." A tak jsem svým drahým novým topem a čistýma kalhotkama vytírala kusy bláta a špinavé vody, zatímco mě studené kachličky bodaly do kolenou.

Zavedla mě do útulného obývacího pokoje. Vévodil mu pohodlně vypadající okrový ušák na malém pleteném koberci. Ve zbytku místnosti byla pouze plovoucí podlaha se vzorem tmavého dřeva. Zarazila mě absence televize, stěny byly doslova obsypány nesourodou sbírkou skříní plných knih.

Před ušákem byl na zemi kruh, asi dva metry v průměru, vyznačený bílou lepicí páskou. Zavedla mě do jeho středu.

„Tak poslouchej. Celý víkend strávíš v kruhu. Budeš tu jíst, spát, bavit mě. Jestli z něj vylezeš, tak se můžeš sbalit a vypadnout." Přikývla jsem. V té chvíli mi ještě nedocházel rozsah toho příkazu a jaká ponížení budu muset vydržet, abych jí dokázala, že nejsem nějaká slečinka.

Za hranicí kruhu visely ze stropu asi dva tucty provázků, na kterých byly upevněny v krátkých rozestupech malé háčky. Stařena vytáhla ze šuplíku zánovní polaroid. Takový ten klasický z osmdesátek, který fotil a okamžitě vyvolával malé čtvercové fotky. Během celého víkendu mě fotila při nejrůznějších činnostech a polohách. Fotky následně věšela na háčky, takže v neděli večer jsem byla doslova obsypaná svědectvími mé hanby.

Hlavní motiv jejího ponížení bylo nechat mě v narůstající špíně a zápachu, který jí očividně nijak nevadil. Nesměla jsem se umýt ani očistit. Kalíšek mi nevrátila, takže jsem krvácela na zem. Nutila mě cvičit, skákat přes švihadlo, zatímco vyhnala teplotu v místnosti, aby ze mě lilo. Jedla jsem rukama jako zvíře a spala na holé zemi.

Nejhorší ponížení však přišlo s vyměšováním. Snažila jsem se ten moment co nejvíce oddálit, až do okamžiku, kdy mě chytaly křeče. Přinesla takovou zvláštní nádobu. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Jakási bytelná vanička z modrého plastu. Přikázala mi si na ni lehnout na břicho. Anatomicky tvarované okraje mě nutily mít nohy daleko od sebe a zadek zvednutý vzhůru. Vlezla za mnou do kruhu, obkročmo se mi sedla na záda a přikázala mi vykonat potřebu. To ponížení mi vehnalo slzy do očí. Chtěla jsem odporovat, ale mé tělo už nedokázalo dál vzdorovat. Stavidla se otevřela. Stařena nezůstala jen u výhledu. Obratně mi cpala prsty do zadnice, hrající si s mými exkrementy jako s jílem, a poprvé vypadala, že je v dobrém rozmaru, dokonce si začala broukat. Když ze mě konečně slezla, připadala jsem si jako po zápasu v bahně. Otřela si špinavé prsty o mou zadnici a vstala. Zakázala mi jakkoli se očistit nebo jen utřít. Nádobu nechala v kruhu.

Co víc, následně přinesla kýbl s víkem a nařídila mi přesunout obsah nádoby do něj. Nebyla spokojená, dokud jsem vše rukou do čista nesetřela. Večeři jsem později jedla levou rukou s druhou za zády, ale můj zápach mě nedonutil zvracet. Během víkendu jsem musela ještě dvakrát a jestli si myslíte, že ponížení bylo opakováním menší, tak musím konstatovat, že rozhodně ne.