První setkání s dominantem IV.část

Se strachem z negativní informace a s ještě větší obavou z informace pozitivní otevírám zprávu a čtu text, který mi vyráží dech: "Nezmatkuj, zachovej klid. Jsem zde. Vidím tě.".

Vůbec to nechápu. Kde je? Jakože mně vidí? Musí to být omyl. Určitě sedí v jiné kavárně a kouká na někoho jiného. Ale vždyť to není možné. Jsem si jistý, že jsem mu napsal nejen název téhle kavárny, ale i přesnou adresu. A navíc - sice jsem mu také neposlal fotku obličeje, ale popis ano, nemluvě o tom, že jsem oblečený přesně tak, jak jsme se domluvili. Šance, že by šlo o omyl je nulová. Ledaže by to byla z jeho strany blbá hra. Vím, že psal, že tuhle kavárnu nezná, takže netuší, jak malé to tu je. Že by tedy seděl doma a dělal ze mně blázna? I s tím už jsem se kdysi, bohužel, setkal.. . To vše mi probíhá hlavou během sekundy, která stačí na to, aby přišla další zpráva.

"Žádná odpověď?! Podívej se na mně! A čekám sms pozdrav! Hned!" Zvednu oči od mobilu a okamžitě mi to dojde. Je to On. Musí to být On - ten starší pán z toho páru, kterého tu ta dáma odložila. Dívám se na něj úplně opařený.

"Čekám!", stojí v další zprávě. Na čele mi vyráží studený pot, cítím, jak se mi v rozkroku dělá boule. Třesoucíma se rukama píšu:

"Dobrý den Pane."

"A dál?!"

"Děkuji, že jste přišel Pane."

V tu chvíli vychází servírka zpoza baru. Jde k Pánovi a ptá se, jestli je vše v pořádku. Pán odpovídá, že ano a objednává si ke kávě ještě další vodu. Jsem za tuhle chvíli oddechu vděčný. Servírka přichází se stejnou otázkou i ke mně. Já jí zdvořile sděluji, že mi v tuhle chvíli nic nechybí a ona se vrací za bar.

Trochu jsem se díky Ní uklidnil. Klepu se ale pořád a já srážím stehna k sobě, abych skryl bouli v rozkroku.

"Nohy od sebe!" zní další rozkaz, který splním a rovnou odpovídám: "Ano, Pane."

"To se ti tak líbím, že se ti postavil?"

"Ano, Pane.", lžu, protože jsem se na Pána zatím vlastně ani pořádně nepodíval. I teď, po odeslání téhle zprávy, mám oči sklopené dolů. Něco mi brání na Něj pohlédnout. To něco je má submisivita. Nemám žádný zvláštní výcvik, jde o automatický, přirozený reflex - v přítomnosti dominantní osoby mít oči sklopené dolů. Znám se, vím, že bez výslovné výzvy se na Něj nedokážu podívat.

"To je dobře, že tě rajcuju. Těší mně, když vidím, že se ti líbím." Teď lže zase on. Musí přece vidět, že jsem se na Něj zatím pořádně nepodíval.

"Strašně mně vzrušuje už jen Vaše přítomnost Pane, to, že jste tady a že mně vidíte." píšu mu naprosto upřímně.

"Tak abychom se pohnuli z místa." pokračuje On v další sms, "v sedě vypadáš celkem normálně, ale já tě chci vidět i ve stoje. Takže vstaň, jdi si k baru objednat ještě něco."

Proboha, to myslí fakt vážně? Vždyť nemám ani boxerky, ta servírka si té boule na kalhotách nemůže nevšimnout, když vstanu!

Pán postřehne mé zaváhání: "Jestli neposlechneš, můžu taky odejít. Nenutím tě." Tahle SMS je jak rána bičem. Zapomínám odepsat, vstávám, strkám ruku do kapsy abych zakryl bouli a jdu. Je to jen pár kroků, oči mám upřené sice do země, ale snažím se Ho přeci jen koutkem oka zahlédnout. Nedaří se. Musel bych se u Jeho stolu zastavit a na to nemám odvahu. Servírka má oči upřené do mobilu a zvedne je naštěstí až když jsem u baru, takže si ničeho nevšimne a já si tedy objednávám ještě jedno kafčo. Mile se usměje s tím, že ho hned donese a rovnou se otáčí ke kávovaru. S ulehčením se vydávám zpět ke svému stolku.

Když míjím sedícího Pána, letmo se rukou dotkne mého stehna a já cítím, skoro až fyzicky, Jeho pohled na svém zadku.

Dojdu ke stolku, sedám si. Klidnou hudbu přehlušuje zvuk mletí kávových zrn, hučení kávovaru a cinkání podšálku, lžičky...

Opět minutka rádiového ticha. Přichází Ona a s milým, tichým úsměvem pokládá kávu na můj stolek. Jindy bych si tuhle chvilku vychutnal a s úsměvem poděkoval. Dnes to úplně nejde.

"Takže, fakt jseš rozhodnutý mi sloužit?"

"Ano, Pane."

"No, to je sice hezký, ale mozek máš zatemněnej vzrušením. Takhle to nechci. Chci, aby ses rozhodl s čistou hlavou."

"Ano, Pane."

"Já se tě teď na něco ptal?"

"Ne, Pane."

"Tak proč píšeš Ano pane? Jasně jsme ti mailem psal, že nemáš právo na nic víc, než odpovídat na otázky a reagovat na rozkazy!"

"Ano, Pane."

"Zase špatně! Oprav se!" Pán si vysloveně užívá mou zmatenost a nejistotu.

Pochopím a píšu: "Promiňte mi prosím, Pane, omlouvám se."

"No, konečně. Alespoň tak. Vidím, že si tě budu muset pořádně vycvičit. Ale to se poddá. Jen tě to bude hodně bolet."

Raději neodepisuju, nevím, jestli smím, nebo ne. Neznám Ho. Má svatou pravdu. Musí si mně vychovat. A ano, počítám s tím, že to bude bolet. Vím to a chci to tak.

"Jak jsem psal. Chci, aby ses teď rozhodl s čistou hlavou. Souhlasíš?"

"Ano, Pane."

"Ta servírka se ti líbí?"

"Ano, Pane. Ona je přesně můj typ."

"Nenápadně si ji vyfoť. Vytvořím ti příležitost ", píše Pán a kývá na servírku. Ta k Němu jde. Využívám šance a fotím si ji.
Je krásná. Povedlo se.

Pán mi posílá MMS. Otevřu ji a vidím fotku ztopořeného penisu. Ani velký, ani malý, s pěkným žaludem a naběhlými žílami na boku. A ve vytahaném šourku se rýsují varlata. Celkem velká. Ale nevím, fotka může klamat. Při pohledu na tu fotku se mi zase do penisu řine krev.

"To jsem já, jak jsi asi pochopil. Líbím se ti?"

"Ano, Pane. Máte krásný penis a krásná varlata."

"Uklidi se. Máš sebou ten pás cudnosti, o kterým jsi mi psal?"

"Ano Pane, mám ho tady v batohu."

"Takže vezmi mobil, vezmi si tu klec. Jdi na wc. Tam klekni a vyhoň si ho a výstřikej se do mísy. Rozhodni se sám, jestli se uděláš nad fotkou servírky, nebo nad fotkou mého ocasu. Rozumíš rozkazu?"

"Ano, Pane, rozumím."

"Takže dělej. A výstřikej se pořádně, do sucha, do poslední kapky. Po výstřiku svou mrdku spláchni, omyj si ocas studenou vodou a nasaď si na ptáka klec. Pak se vrať na místo. Dělej. Nechci už tu marnit čas!"

Okamžitě Pánův rozkaz plním. Z batohu vyndávám pás cudnosti a s mobilem v ruce jdu na toaletu. Tam poklekám. V ruce mám mobil a na jeho displeji vidím její fotku. Péro mi stojí. Přepnu na fotku Pánova přirození a pak zase zpět. Vidím její elegantní křivky a rukou si sáhnu na penis. V tu chvíli ale překliknu obraz zpátky. Zvítězilo mé submisivní, otrocké já. Chci vidět Jeho penis. Stačí pár pohybů, pár poklepání na koule, pak ještě pár pohybů a stříkám. Celé to trvá jen minutu, možná dvě. Nevím. Vzrušení polevuje. Rychle se zvedám a strkám ochabující penis pod kohoutek. Studená voda okamžitě funguje. Vzrušení je pryč. Přesto se mi nedaří nasadit klec. Nemám velká varlata, ale provléct je tím kroužkem není snadné. Ještě nasadit na tu klec samotnou. Po chvíli zápolení, které mi nedovoluje o ničem přemýšlet, zamykám zámeček a natahuji si kalhoty. Jdu chodbičkou zpět. Cítím, jak se mi kroužkem přizvedlá varlata třou o stehna. Ten pocit znám, ale dnes ho vnímám víc. Je to poprvé, kdy mám klec pod kalhotami bez boxerek. A hlavně poprvé, kdy jsem se zamknul na něčí rozkaz, ne z vlastního rozhodnutí.

Usedám na židli. Zchlazený penis se pomalu ohřívá a já začínám na žaludu cítit chlad kovové klece. Pán měl pravdu. Nálada plná vzrušení je ta tam, ale ne na dlouho.

"To bylo rychlý. Vystříkal ses vůbec?"

"Ano, Pane."

"Odpovídej celou větou!"

"Ano, Pane, vystříkal jsem se. Děkuji.".

Překvapuje mne, že se mně neptá, jestli jsem se vyhonil nad její, nebo Jeho fotkou. Místo toho dostávám příkaz položit klíček od pásu cudnosti na mou peněženku ležící na stole. Udělám to. Ten stříbrný klíček s vyraženými písmeny BDSM kontrastuje s černou barvou peněženky a já si uvědomuji, že je na ní jasně i z dálky vidět.

"Takže, když máš teď čistou mysl, ještě naposledy se ptám: jseš si jistý, že mně chceš poprosit, abych si z tebe udělal otroka?"

Ani vteřinu neváhám a odepisuji, že ano, že ho chci poprosit o zotročení.

"Dobře, dovolím ti to. Ale ne tady. Oficiálně mně poprosíš za pár chvil, až budeme sami. Já už mám zaplaceno. Ty dopij kávu, zaplať. Klíček od klece nech ležet na stolku a jdi ven. Budu tam na tebe za rohem čekat."

"Ano Pane." Je vidět, že Pán je zkušený. Dobře ví, že od pásu cudnosti mám klíče dva.

Teprve teď se odvážím Pána pozorovat. Zvedá se, děkuje servírce za výborné kafe. Ona kontruje opět tím milým úsměvem. Pán odchází ven. Servírka sklízí Jeho stůl. Dívám se na ní. Pochopí to a ptá se, jaké mám další přání. Odpovídám, že zaplatím. Ona tedy tiskne účet, bere kasírku a jde k mému stolu. Platím, nechávám dýško. Ona se usmívá a odchází směrem k baru. Teprve až odejdu, tak sklidí stůl. I podle toho se pozná kvalitní podnik.

Zvedám se, beru batoh a jdu ven. Ve dveřích se ohlédnu směrem k baru a říkám děkuji. Opět vidím její usměvavé rty a hluboké oči. Umím si představit, jak se jí rozšíří zorničky až na vezme do elegantní ručky ten klíček a uvidí ta čtyři písmena BDSM. Ale u toho už nebudu...