Terapie Amatérů 🤭😇

Na můj svátek jsme si s manželem řekli, že zkusíme něco vymyslet.. A uděláme si příjemný den..

Přes Amatéry jsme se domluvili s jedním mužem z Prahy. Psal mile, působil normálně a jen měl jednu prosbu.

„Mám doma psa. Nechci ho nechávat samotného. Pošlu vám placený Bolt.“

To znělo skoro až podezřele slušně.

A opravdu. Za pár minut přijel Bolt. Otevřeli jsme dveře, nastoupili a celou cestu jsme si říkali, že to začíná až nečekaně dobře..

Dorazili jsme na místo.

Přivítal nás sympatický pejsek, který byl očividně nejvyrovnanější bytostí v celém domě..

Majitel nás pozval dál.

Sedli jsme si.

A tím vlastně celý původní plán skončil.

Neuplynuly ani dvě minuty a spustil.

„Víte... moje bývalá žena... to je strašná potvora...“

Podívali jsme se na sebe.

Dobře...

Každý si někdy potřebuje postěžovat.

Jenže pak následovalo...

„Rozvedla se se mnou...“

„Děti mě skoro nevídají...“

„V práci mě všichni využívají...“

„Nikdo si mě neváží...“

„Já jsem na všechny hodný...“

„A oni jen berou a berou...“

Pořád dokola.

Měl jednu zvláštní vlastnost.

Nevydržel sedět.

Sedl si.

Po dvou vteřinách vyskočil.

Přešel ke kuchyni.

Vrátil se.

Sedl si.

Po dvou vteřinách zase vyskočil.

Chodil po bytě sem a tam jako komentátor vlastního života.

Občas se zastavil u okna.

Pak u lednice.

Pak pohladil psa.

Pak pokračoval.

„A představte si, co mi ještě řekla moje bývalá...“

My s manželem jen seděli na gauči.

Občas jsme přikývli.

„To je nepříjemné...“

„To muselo být těžké...“

„To nás mrzí...“

Po půl hodině jsme měli pocit, že jsme právě absolvovali první sezení u psychologa.

Po hodině jsme byli asistenti psychologa.

Po dvou hodinách jsme získali titul krizových poradců.

Po třech hodinách jsem začala přemýšlet, jestli nám zdravotní pojišťovna neproplatí výkon.

Jen ten pes na nás občas koukal pohledem:

„Promiňte... já za to fakt nemůžu.“

Majitel mezitím pokračoval.

„A víte, co bylo nejhorší?“

Nevěděli jsme.

Ale za ty čtyři hodiny jsme tu větu slyšeli asi sedmnáctkrát.

Každá historka byla delší než ta předchozí.

Každá končila tím, že za všechno mohla bývalá žena, kolegové, sousedi nebo celý vesmír.

My už dávno nevěděli, co odpovídat.

Jen jsme střídali věty.

„To je síla.“

„To snad není možné.“

„To bych nečekala.“

„Aha...“

„No jo...“

Ke konci už jsme jen mechanicky přikyvovali.

Kdyby nám řekl, že ho v práci šikanuje mikrovlnka, asi bychom jen souhlasně kývli hlavou.

Po čtyřech hodinách jsem se zhluboka nadechla.

Podívala jsem se na manžela.

Pak na našeho amatéra...

Tedy vlastně hostitele.

A řekla jsem:

„Promiň... ale myslím, že dnešní den už stačil. Já bych si chtěla objednat Bolt a jet domů.“

Na chvíli nastalo ticho.

Pak přikývl.

„Jo... vlastně máte pravdu.“

Objednali jsme Bolt.

Cestou domů jsme seděli úplně potichu. 

Po té čtyřhodinové terapii jsme byli oba tak unavení a zralí na rozvod, že jsme spolu nebyli schopní ani mluvit.