Anna, ta pravá - část první

Probouzím se do prosluněného jarního rána. Miluji tohle období, když ho probouzí slunce, rána hned člověku připadají veselejší. Ptáci zpívají, světlo prochází skrze zatažené žaluzie. Ležím na boku, cítím se příjemně vyspaný. Představuji si, jaké by to bylo vstát, protáhnout se, uvařit si kávu a udělat snídani. V duchu se směji, jak je to hloupě sentimentální. Nesnáším to, chovám si jako nějaká hysterka. Při pohledu na svůj elektrický vozík mi to připadá jako špatná tragikomedie. „No nic, poležíme si ještě?“ řeknu nahlas a nahmatám mobil. Chvilku mi trvá, než ho vleže odemknu. Zjistím, že zbývá ještě čtvrt hodiny, než přijde asistentka, která mi pomůže obléct se, umýt a přichystat snídani. Povzdychnu si, zavřu oči a začínám přemýšlet, co mě dnes čeká. Usínám…

Probouzím se, někdo mě objímá, sjíždí mi rukou do trenek a pevně tiskne můj penis. Otevírám oči a nad mým obličejem se usmívá drobná baculatá modrooká blondýnka. Je úplně nahá a sune se pod mou peřinu. Nasedá si obkročmo na můj klín a tře mi svá prsa o mou hruď. Vzrušením nedýchám. Jak nádherně voní, cítím příjemné teplo, které z ní sálá. Usmívá se na mě. Cítím teplé vlhko jejího klína na stehnech a můj penis je připravený. Dýchá zhluboka a tře si můj penis o svůj rozkrok. Chci něco říct. Ona mi položí prst na rty, usměje se a řekne: „Pšššš…“. Nadzvedne se, chytne mi ho a snaží se zavést na okraj kundičky. Už cítím její vlhkost na špičce…

V tom slyším známý hlas „Ondro, vstávej.“ Blondýnka se rozplyne a já otevírám oči. Je to Katka, má asistentka a poskakuje po pokoji. Zvedá žaluzie a otevírá okno. Jaro proudí do mého pokoje. Nahne se pro můj mobil, který leží vedle mě. Cítím její jemný parfém. Usměji se na ni a řeknu: „Dobré ráno, Katko.“ „Ahoj, spal jsi jako zabitý. Už mám udělanou snídani. Nechtěla jsem tě budit, snad ti to nevadí,“ říká laskavým hlasem s úsměvem na tváři. Kdyby věděla, co způsobila. Cítím ranní erekci posilněnou o ten nádherný sen. „Nevadí, naopak děkuji.“ řeknu a usměji se. Chci dodat – mám tě rád. To už mi ale připadá moc. Najednou mi do hlavy vpluje otázka – jak dlouho budu ještě vstávat a usínat sám? Z přemýšlení mě vytrhne, když mi Katka stáhne peřinu. Pocítím chlad a zachvěji se. Katka kolem mě kmitá bez jediného hlásku. Je to souhra, za rok spolupráce jsme si na sebe zvykli. Jsem rád, že mám asistentku, se kterou si rozumím, a která si se mnou ví rady. Mlčím, jen tak v hlavě přemítám, co mě dnes čeká. Když mě převlékne, oddychne si. Já cynicky pronesu: „Dávám zabrat, to víš - náročný klient.“ Zasměje se a otočí se pro zvedák, pomocí něhož mě přenese na vozík. Protáhnu se a rozhlédnu. Obuje mi boty a pak spolu vejdeme do kuchyně. Podá mi mobil. „Ke snídani. A já si zajdu zakouřit,“ řekne a vyjde ze dveří. Pohlédnu na přichystaný rohlík s máslem a kávou. Začnu jíst a přitom projíždím sociální sítě. Když se vrátí, poklidí automaticky nádobí a jemně naznačí, že bychom si měli pospíšit. Kouknu na hodiny a zjistím, že je opravdu na čase vyjít, jinak nestihnu první přednášku. „Tak rychle do koupelny.“ Řeknu s úsměvem. V koupelně mi podá kartáček, vymáčkne pastu a podá mi ho. Naplní mi kelímek a s úsměvem čeká, až si zuby vyčistím. Poté vymění kartáček za kelímek a pomůže mi umýt pusu a obličej. Když je vše hotovo na chodbě mi oblékne košili a koženou bundu. Vezme připravenou tašku a už sjíždíme výtahem. Vyjdeme před dům a vyrazíme směrem k univerzitě. Jsem rád, že mi před rokem vyšlo stipendium, a můžu studovat obor, který mě snad uživí. Hlavně jsem ale vypadl z toho maloměsta a dostal jsem se do Prahy, kterou miluji.

Úvodní den na univerzitě proběhl dle mých očekávání. Rychle a stručně. Dnes dopoledne mě čeká setkání s novou asistentkou, mám s ní domluvenou schůzku v Palladiu. Ne, že bych byl fanoušek velkých nákupních center, ale bezbariérovost rozhoduje. Normálně se s asistentkami nescházím, ale tuhle jsem neobjevil já, ani mi ji nedomluvila sociální služba. Poprvé si vyhledala asistentka mě. Před pár dny mi přišel e-mail od jisté Anny Friedmanové. Napsala, že hledá práci a chce zkusit něco nového. Dlouhou dobu prý dělala sestřičku v nemocnici, baví ji práce s lidmi a ráda by dělala něco smysluplného. Připadalo mi to zvláštní, ale na druhou stranu s novým bytem přibylo uklízení a vaření. Tak jsem si řekl, že to přišlo v pravou chvíli. Praha zatím vychází a štěstí mi přeje.

Cestou z univerzity do Palladia si s asistentem Pavlem, který mě vyzvedl, najdeme společné téma. Pavel má rád historii stejně jako já. Stihneme rozebrat skoro celé Napoleonské období - mé oblíbené historické období. Cesta uteče a to už vystupujeme na Náměstí Republiky. S Pavlem se loučím u vchodu. Přeje mi hodně štěstí, ať pořídím dobře. Asistence je drahá a tady to už zvládám sám. Na 16:00 jsem znovu domluvený s Katkou. Vyjíždím nahoru a sedám si v kavárně. Objednávám si espresso a čekám na tu záhadnou. Začnu na mobilu vyřizovat maily a ztrácím pojem o čase.

Najednou slyším příjemný hlas říct „Dobrý den, pan Richnovský“. Položím mobil, zvednu zrak a vidím černovlásku s nádhernýma zelenýma očima a milým úsměvem. „Ondra budeme si tykat? Doufám, že nevadí?“ říkám s úsměvem. „Anna, těší mě a vůbec to nevadí. Je to pro mě lepší.“ „Sedni si.“ Sedá si naproti mně, má květinové šaty a tenisky. Je jemně nalíčená a ty oči.

Objednám jí kávu a po chvilce, kdy probereme počasí, se ve zkratce představím a řeknu, co od asistence očekávám. Vlastně konverzaci vedu a spouštím monolog. Ona jen s úsměvem poslouchá. Líbí se mi její úsměv, je to opravdu pěkná žena. Nakonec se dostanu k otázce. „Můžu se zeptat - kde jsi mě našla a proč chceš dělat osobní asistentku?“ Usměje se a říká „Víš, já dlouhou dobu dělala sestřičku, ale už potřebuji změnu. České zdravotnictví mě nějak psychicky potopilo.“ „No, jak říkám, většinou jde o doprovody, přípravu jídla, toaletu a koupání. Někdy uklidit byt a pomoci s vařením, ale vše vždy budeš vědět dopředu.“ říkám a na milisekundu pohlédnu do jejího výstřihu. Ona se jen usmívá. „To mi vyhovuje a myslím si, že nic horšího než služba na pohotovosti není. Teda nemyslím to špatně, ale v nejlepším slova smyslu.“ Znova tentokrát na delší dobu pohlédnu do jejího výstřihu, má pěkné dvojky. Ne Ondro, to ne, říkám si v duchu a opět utvořím oční kontakt. Pokládám si otázku, viděla to? Zhodnotím, že asi ne když navrhne si domluvit první asistence. Napiju se kávy a řeknu „Tak dopijeme. A jinak moc děkuji. Doufám, že se sladíme. Je těžké sehnat asistenci.“ Ona odvětí „Takovou práci jsem si vždycky přála, myslím si, že to určitě vyjde.“ Opět se usměje, ty její oči mě dostávají. Zachraňuji situaci tím, že opět stočím debatu na počasí, zdraví a běžné věci. Netuším, že tahle žena se mi stane osudnou…