Budování důvěry skrze nevšední hraní

Byla nervozní. Drobné ruce, kterými se opírala o jeho stehna, se nekontrolovaně třásly. Pohlédla napůl prosebně, napůl vystrašeně do těch jeho zvláštních, nezvyklých očí. I nyní měla dojem, že se ji zavrtávají hluboko do hlavy. Jako by tam chtěly vyčíst její nejniternější pocity a myšlenky. Přitahovaly ji, ale nikdy se do nich nevydržela dívat dlouho. Stydlivě sklopila zrak.

Bylo to její poprvé. Vlastně podruhé. První rádoby pokus před mnoha lety skončil jako naprosté fiasko. Dopředu neplánovaná zkušenost s někým, kdo se ve výsledku ukázal být arogantním idiotem. Opět se jí vybavily všechny hrubé nadávky, které si tehdy musela vyslechnout. Poté, co neúspěšně posloužila jako pokusný králík pro diletantskou snahu o napodobování porna. Právě proto byla nyní tak vyděšená. Bála se dalšího možného selhání. A zklamat ho v žádném případě nechtěla. Emoce pracovaly na plné obrátky.

Hloubavě ji pozoroval. Klečela před ním nahá, v celé své ženské kráse. Zdánlivě odevzdaně, jako poslušná čubička. Ale její křečovitá strnulost, nervózní pohled a třesoucí se ruce mu dávaly za pravdu: dnes to rozhodně nebude o poslušnosti. V jeho dosud tvrdém, chladném pohledu problesknul náznak lidskosti a empatie. Mírně se pousmál. "Neboj se, malá," pravil klidným hlasem. Pohladil ji po tváři a políbil.

Její křeč mírně povolila. Nervozita a strach z opětovného selhání ale nezmizely. Poznal to na ní. "Zlato, kdyby se stala nehoda, nic se neděje. Svět se nezboří, stanou se horší věci. V mých očích nebudeš o nic méně přitažlivější. A když bude nejhůř, vždycky mě můžeš plácnout do stehna. Já polevím." O prvních třech větách by určitě dokázala polemizovat; ta poslední alespoň malinko zmírnila její obavy.

Znovu ji pohladil, pousmál se a mrknul na ni. Pak zvážněl. Přejel ji rukou po vlasech a pevně za ně uchopil. Zvrátil jí hlavu dozadu, druhou rukou pevně chytil za tvář a podíval se jí přímo do očí. Vyděšená, nervózní ženská. Touží mu udělat radost. Chce, aby se mu to s ní líbilo. Nechce ho zklamat. Ale má v hlavě dávný psychický blok.

Plesk. Nečekaná, rychlá facka. Plesk. Druhá. Jen zamrkala, na víc se nezmohla. Opět ji uchopil za tvář, zatímco po celou dobu nespouštěl zrak z jejích očí. Pak ji beze slov pohladil a políbil na čelo. Pustil tvář a ruku přiložil k ústům. Pomalu zasunul prsty dovnitř a postupoval zvolna až k mandlím a záklopce. Čekal na její zajíknutí. Dostavilo se téměř okamžitě. Povytáhl ruku ven, dopřál ji nádech a zas zajel prsty hluboko do její pusy. Tentokrát bylo zajíknutí silnější. S vážnou tváří pokračoval v chirurgicky přesném dráždění. Věděl kdy povolit, a kdy znovu zaútočit. Začaly se objevovat první táhlé sliny.

Držela. Pochopila, že to je teprve začátek. Příprava. Rozhodně to nebyly nejpříjemnější pocity jejího života. Vnímala však jeho těsnou blízkost. Vnímala, jak ji pevně drží za vlasy. Vnímala jeho dráždění prsty. Jeho soustředěný pohled, který se střídavě věnoval jejím očím a střídavě její slintající puse. Vyteklé sliny po ní pečlivě roztíral. Občas to proložil plesknutím přes tvář, občas pusou na čelo. Občas pochvalnou poznámkou o její šikovnosti. Odevzdala se plně do jeho moci. Ale nevadilo jí to. Věřila mu. Třes se odmlčel, i nervozita se postupně vytrácela. Pomalu si zvykala na řízené, opakované dávení. Přistihla se dokonce, že se jí ta důvěrná, zvrácená hra začíná trochu líbit.

Po nějaké době uvážil, že její mandle i žaludek jsou už dostatečně přivyklé dráždění. Narovnal se a vzal do ruky svůj nástroj. Opět znejistěla. Držíc ji stále za vlasy, nasměroval její hlavu a ústa žádaným směrem. Žaludem ji chvíli přejíždel po rtech. "Otevři pusu", poručil si. Poslušně poslechla a pustila ho dovnitř.

Jeho mozek byl předchozím hraním přepnut do módu Zmocnit se - vyplenit. Přesto byl rozhodnutý udržovat svůj chtíč i nadále pod kontrolou. Zasouvá svého kamaráda hlouběji do její pusy, po záklopku. Hned ho zas povysune; ani neměla možnost se zajíknout. Druhé zasunutí už mandle polechtá, ale ihned se vrací zpět. Při třetím zásunu cítí na svých stehnech, jak se její ruce znovu jemně třesou. Po jejím novém zajíknutí ale necouvá; čeká na rychle se dostavivší druhé zadávení. Až potom ji dopřává krátké vydechnutí.

Tyto kroky pravidelně opakuje; hraje si s ní. Její sliny mu stékají po koulích. Malá kaluž se tvoří odkapáváním přímo pod její pusou a další pramínek slin si už našel cestu i mezi jejími prsy. Pokračuje v hlubokých zásunech a podle chuti přidává mírné přirážení. Začíná další stupeň dávení. Hlasitější, silnější. Z pramínků slin už se staly chuchvalce. Dívá se na její tvář, nyní pokrytou černými stuhami slz smíchaných s řasenkou. V duchu se usměje. "Jsi moje šikulka, jde ti to krásně," říká jí uklidňujícím hlasem, zatímco v trápení nepoleví ani o chlup. V příhodný čas nezapomíná ani na facky. Trochu tím rozptýlí její mysl a dopřeje jí kýžené nadechnutí. Evidentně ho tohle hraní baví.

Klečí před ním. Slzy ji kanou po tváři, permanentně se jí zvedá žaludek. Už ani nevnímá vlastní vydávené chuchvalce slin, kterými ji čas od času labužnicky opatlává obličej. Původní snaha vypadat alespoň vzdáleně jako dáma už pozbyla smyslu. Nyní se snaží soustředit pouze na to, aby se ve správný čas mohla dostatečně nadechnout a aby se nedopatřením neopakovala dávná nehoda. Hanbou by se propadla. A obávala se, že by se pak na něj už nemohla ani podívat.

Věděl to. A neměl zájem, aby se to stalo. Hrál si s ní jak kočka s myší a bedlivě vnímal její reakce. Schválně ji dráždil vždy až na hranu, než mírně polevil. A nanovo. Zvládl ji takto trápit nekonečně dlouhou dobu. Dělal to přece pro ni. To ona chce být jeho hračkou; to ona mu chce sloužit pro jeho potěšení. Má však v hlavě blok, který tam dělá neplechu. Věděl, že se v ní skrývá velká bojovnice. Jen v sobě potřebuje tu bojovnici sama objevit a získat tak ztracenou sebedůvěru. Byl tady, aby jí pomohl.

Připadalo jí to jako věčnost, než usoudil, že má dost. V tu dobu z ní zbyla už jen vyčerpaná hadrová panenka. Kompletně od slin, lapající po dechu. Mozek odmítal pracovat. Poslední minuty už pouze bojovala s panickou hrůzou, že to nakonec nezvládne a vzdá to. Bála se, že tím zklame jeho i sebe.

"Tak zlato, předehru máme za sebou a teď si dáme trochu divočiny, hm?" Mrknul na ni, jako by se nechumelilo. Pak se pousmál. Dobře věděl, že ona v tu chvíli nemá sílu ani protestovat, natož souložit. Jen na něj vrhla unavený pohled a pokusila se o křečovitý úsměv. Přežila. Bez nehody. Huráá. Ale ten obličej. A ta kaluž na zemi. Chjo. Hroznej chlap...

Chvíli ji pozoroval, pak zvážněl a lehl si na postel. "Pojď ke mně". Čekala na ni jeho náruč a kapesník. Chmurné myšlenky se rozplynuly. Z posledních sil se vyškrábala za ním a přitulila se k němu jako tátova malá holčička. Objal ji, pohladil po vlasech a políbil na uslintanou pusu. Spokojeně vydechla. Byla zase u něj, v bezpečí...