SLUSNOST

V současném digitálním světě lze pozorovat zvláštní proměnu lidských vztahů. Často se setkáváme s postojem, kdy je osobní status stavěn nad prostou lidskou vzájemnost. Je to přístup lidí, kteří si kolem sebe budují bariéry a ostatní posuzují podle předem daných šablon. Tento jev je patrný zejména tam, kde se přirozená potřeba kontaktu střetává s touhou po absolutní kontrole a neomylnosti. Hodnoty jako vzdělání či rozhled se pak místo k obohacení diskuse používají jako nástroj k vymezení se vůči těm, kteří mají jiný pohled na svět.

​Skutečná vnitřní hodnota člověka se nikdy neprokazovala tituly ani schopností precizně definovat pojmy. Ukazuje se v momentech, kdy jednáme s někým, kdo pro nás nemá okamžitý prospěch. Pokud je pro někoho projev základní slušnosti vnímán jako neefektivní investice času, pak nejde o projev vysokých nároků, ale o vyprázdnění lidského rozměru. Je to vnímání světa, kde má každá interakce svou cenovku a druhý člověk je jen položkou v seznamu priorit. Tento mechanický přístup vytváří prostředí, kde se vytrácí upřímnost i život sám.
​
Když je takovému nastavení nastaveno zrcadlo, často přichází obranná reakce. Místo věcné výměny názorů nastupuje snaha zpochybnit integritu toho druhého. Je to snaha vyhnout se sebereflexi. Mechanismus umlčování nepohodlných názorů funguje stále stejně: kdo se neřídí nastavenými pravidly nebo vidí pod povrch pečlivě udržované masky, musí být vyčleněn. Jenže čím více se člověk snaží své okolí filtrovat od nesouhlasných hlasů, tím více se uzavírá do vlastní iluze dokonalosti, ve které nakonec zůstává osamocen.
​
Ronin ví, že čest a síla nepotřebují vnější potvrzení ani potlesk okolí. Spočívají v odvaze jednat s lidmi s úctou, bez ohledu na jejich postavení. Skutečná pravda nepotřebuje hlasitě zdůrazňovat svou výjimečnost, protože je čitelná z každého činu. Pod nánosem všech definic a nálepek nakonec zbývá jen charakter, který si neseme v sobě. A v tichu bez vnější moci nad diskusí se dříve či později každý z nás musí podívat do tváře vlastnímu svědomí.