Kam se vytrácí láska?....

Mnoho lidí nad tím asi nepřemýšlí, každý den se ráno probudí, oblečou, nasnídají, odejdou do zaměstnání či školy, vrátí se, poklidí, nají se, přivítají se se svou polovičkou, dětmi či domácím mazlíčkem, usednou si k televizi či PC a pak jdou spát a takhle přibližně stereotypně se opakuje každý jejich den bez toho, aby se snažili něco měnit, či mít nějakou radost života a pořádně si ho užít. Mnoho lidí život spíše jen přežije, než prožije a já se tak strašně bojím, že se jednoho dne probudím, uvědomím si, že jsem již v důchodu, vše mi proklouzlo mezi prsty a už nebude návratu. Lidé chodí po ulici a nevšímají si těch krás, které nám může každý den přinést. Všichni máme jiné priority a někoho takové "malichernosti" prostě nezajímají, takových lidí je mi opravdu líto, ale nic s tím nedělám.Mnoho lidí se se svým životem smíří, přece jen je mnohem snesitelnější než před pár lety, kdy byly války, či lidé po celý den pracovali na poli. Dnes je to opravdu lepší, ale mnoho z nás si neuvědomuje, že by to mohlo být ještě krásnější. Myslím, že je více způsobů, jak si život přeci jen zpříjemnit a samozřejmě já jsem zastáncem toho, o čem je tenhle blog :) - pravé lásky. Někdy mi přijde vcelku roztomilé pozorovat páry na ulici, v autobuse atd., láska na začátku je tak pěkná a je to opravdu k pousmání jak hodně a zamilovaně se k sobě lidé mohou chovat, horší už je pohled na takové manžele po dvaceti letech, to mi někdy začíná být vcelku smutno, co vidím jak u některých částí mé rodiny, tak i mých přátel. Jak dospělí (i když já mezi dospělé také patřím, ale nevím, jak jinak to nazývat) si na sebe prostě zvyknou a po dvaceti letech se z jejich vztahu vytratí veškerá romantika, až je mi z toho smutno. Musí to takhle vždy skončit? Ráda bych někde našla výjimku, která se k sobě i po mnoha letech chová jako čerstvě zamilovaný pár. Jak z vlastní zkušenosti, tak ze zkušenosti přátel mohu říci, že zamilovanost opravdu časem vyprchává, v některých případech mi ani nepřišlo, že by kdy nějaká byla, avšak je to můj subjektivní názor, jelikož každý pár se může k sobě chovat jinak v soukromí a jinak na veřejnosti.Nejsem slepá, takže vidím, jak si lidé ubližují a navzájem se podvádí, až je mi z toho někdy zle. Naštěstí přeci jen existují ti, pro které slovo nevěra v jejich slovníku nemá místo, takže mě to vcelku uklidňuje.Mnoho lidí tvrdí, že miluje, avšak pak svým chováním dokazují pravý opak, či naopak nedokazují nic. Avšak milovat neznamená, jen s tím druhým být, znamená to i cítit a žít životem toho druhého a chtít pro něj udělat vše. Avšak mnoho z nás si na toho druhého prostě zvykne a počáteční myšlenka na to, že by mu snesl modré z nebe, brzy vymizí.A tak se pomalu vytrácí láska. Lidé si pak ubližují, začnou se zajímat o jiné věci, jelikož láska již není jejich prioritou a občas zapomenou, že vůbec k někomu patří a někdo touží po jejich vřelém citu, kterého se však mnohdy nedočká.Kdo tvrdí, že miluje, by podle mě neměl být většinu času smutný (pokud se jedná o lásku opětovanou) či v neutrální náladě, měl by se radovat z toho, co ostatní jen marně hledají a ne si toho nevážit. Avšak těžce se to vysvětluje někomu, pro koho láska znamená jen pouhá slova a slovo milovat je pro něj synonymem k slovu vztah…Kam se vytrácí láska? Ukládá se někde hluboko v našem srdci a čeká na správnou chvíli, kdy by mohla znovu propuknout a vyplout na povrch v celé své kráse… Ono se tak opravdu ve většině případů stane, bohužel však také mnohokrát s jiným člověkem. Jedna láska se vytratí a nová se zrodí, a tak funguje řád světa. Horší už však je, když se stará láska vytratí a již nikdy naše srdce znovu nevzplane…