Zlaté pravidlo ...

Vyjádření citů a pocitů nikdy nebylo mojí silnou stránkou. Proto se někdy dostávám do určitých situací, které ještě více zamotám. I když pro mě je to jednoduché a prosté, ale vyjádřit se slovy je ten největší problém.

Brzdí mě moje svědomí a moje zásady. Dodržování pravidla
„Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě“.
Kazí to má rozhodnutí. Rozhodnutí, která by byla ve společnosti kritická. Nechci vyčnívat z davu, chci se schovat. Nechci,
aby lidé na mě ukazovali prstem, aby mě soudili podle vytvořeného mravního kodexu. Ano mám muže, kterému jsem věrná a pro kterého bych udělala cokoliv (v rámci možností), ale i přesto se mi líbí
muži, se kterými ráda promluvím, zaflirtuji, ale vždy po určitou hranici. Asi každá žena je ráda, když o ni projeví zájem muž,
kterého nezná. I to se před časem stalo mně, sice jsme jen mluvili o běžných věcech všedního dne, ale ve mně se začali rozvíjet otázky ohledně mého vztahu, a čím víc jsem se s ním bavila, tím víc mě začalo hlodat moje svědomí. Má v sobě
tak divoký pohled, takový jako jsem já kdysi mývala, když
jsem byla volná. Když si spolu píšeme, je to nespoutaný rozhovor o čemkoliv.


Když si s ním píši, chtěla bych mu říct, jak se mi žaludek stáhne a vykouzlí mi úsměv na rtu každá věta od něj, po každé když ho vidím, jsem nadšená,
že aspoň na chvíli se můžeme vidět a bolí mě, když vidím,
že ho něco trápí a ještě víc, když nevím kdy ho zase uvidím.
Chtěla bych sdílet s ním každou chvilku a cítit jeho doteky. Chtěla bych s ním sdílet lože, chtěla bych být aspoň chvíli v jeho společnosti, aspoň jednou být jeho středobodem vesmíru. Tolik bych toho chtěla, ale nejde to. Nejde to a já jen čekám až to poblouznění či snad platonická láska odezní a zatím se budu tvářit, že vše je pro mě normální.