Jak to dělat s více...

Byla hluboká noc a v palácu už pomalu umlkly všecky zábavy a vášně a tak se už Šeherezáda ani nevoblíkala a sedla si tak jak byla na vyšívanej počtář, vezmula si starodávnou knihu a začla číst: „Vo
Křesomyslovi, hergot mě se někerý ty cizokrajný ména děsně blbě čtou! Ale třeba
Klaus se mě čte dobře!“, začla, ale Šahriár ju přerušil: „Hele, dokavád sem tu měl harém, tak mi dělal vrchního eunucha nějakej Klaus Geprt, nebyl zdejší, ale jak je tu kleštili, tak měl nejsilnější hlas a tak sem z něho udělal teho nejvrchnějšího. Dokonce sem si vo ňom vymyslel takovou říkanku: Geprt, ani si neprd!“

Šeherezádu začlo ale zajímat něco jinýho: „Hele prej si tu měl předemnou sto bab, než si je dal zredukovat? Jak si to zvládal s tolika najednou?“

Šahriár začal převochotně vysvětlovat: „To bylo docela snadný. Nechal sem je postavit v ložnici do řady, vodezdi ke zdi, akorát to tak vycházelo. No a pak se každá vykasala,
klekla si na počtář, kerý měly před sebou a nastavily. Šak to znáš, dyk to tu tak děláme spolu každou chvilu. Byly natěsno, zadek vedla zadku a krajní byly zašprajclý vo zeď a tak sem moh, pěkně jednu po druhý, pěkně zprava do leva, tak aby se moc rychle neunavily.
Jo, a při devadesátýdevátý sem si vždycky všim, jak má ten Geprt, co mě je před tem pomáhal srovnat do řady, tak děsně smutný voči. No a mě ho bylo tak děsně
lito, že sem mu musil pokaždý říct tu říkačku: Geprt, ani si neprd! - aby byl veselejší!“

„Ty brďo!“ vyprskla Šeherezáda a zvolala poměrně silným hlasem: „Sem si teď, kvůli těm tvejm srandičkám ucvrkla a to docela dost!“ a zvědavě se pak koukala, jak se na počtáři, mezi jejíma nohama, vobjevilo temný místo, kerý se pořád víc rozšiřovalo. Nejdřív se pod zlatejma nitkama výšivek, na tom saténovým počtáři,
vobjevily takový uzounký temný potůčky, ale pak je ta temná barva dohnala, až…
Až si Šeherezáda všimla, že za voknama se temná, černá barva voblohy začíná
probarvovat ranníma červánkama. Došlo jí, že pro dnešek už z pohádky nic nebude a tak jen zabrblala: „Ani se teď nedovim, kdo to byl ten Křesomysl a
Klause sem myslela úplně jinýho! Kvůli teho bych si ani neucvrkla!", zamyslila se: "A nebo…, kdo ví?“

Venku mezitím začly na hradbách na cimbuří
křičet kohouti a voznamovat tak, že panovníkovi a jeho poddanejm začíná novej den. A dole v palácový kantýně začlo vonět čerstvě uvařený kafe.