Blbá, naivní nebo bláznivá...

Toto příběh se udál už hodně dávno, pokud se podíváte blíž, tak zjistíte, že už je to 13 let. Tak to berte jen jako povídku, nic víc v tom nehledejte.

Sešli jsme se tady na Amatérech a (ne)psali si skoro 3 měsíce. Už jsem to chtěl vzdát, protože to byla taková ta komunikace: chci tě pozvat na kafe, protože se mi líbíš, ale stále nemám čas… Chtěla jsem to ukončit, tak jak to běžně dělávám, ale nějak to nešlo. Konečně nastal čas našeho setkání. Protože mi přišla SMS, že si vezme oblek, snažila jsem se ze sebe udělat dámu, snad se to i podařilo. Byl to, nebo je to velmi sympatický muž a já jsem si s hrůzou uvědomila, že od smrti mého přítele (což už je více jak 2 roky) je to první chlap, který mě přitahoval. A jak čas plynul, přitahoval mě ještě víc a zdálo se mi, že i já jeho. Zkrátím to, strávili jsme spolu pohodových 10 hodin s tím, že se chtěl sejít hned druhý den. Já jsem toho měla druhý den pracovně dost hodně a tak jsem navrhla, že to necháme až na příští týden, že to nebudeme lámat přes koleno. A tak odjel… Asi za hodinu mi přišla SMS, že dojel v pořádku a že mi děkuje za krásný den. Jenže mě druhý den začalo pronásledovat tisíc otázek, na které jsem vůbec neměla žádné odpovědi. Proto jsem zrušila svou zásadu „nepsat chlapovi jako první“ a napsala. Napsala nejdřív mail, pak asi 3 SMS... Jenže žádná odezva, prostě nic. Během víkendu 1 neutrální SMS a to bylo vše… Ticho, hra na mrtvého brouka.

A tak přemýšlím, proč nejsme schopni si na rovinu říct, co chceme a po čem toužíme. Uznávám, že můžeme mít odlišné sny a touhy, ale v ten den to tak vůbec nevypadalo, probrali jsme své životy, práci, rodinu... Ač nám už je oběma "sát" připadali jsme si, jako by nám bylo znovu dvacet.

Vymazala jsem čísla, ale nepomohlo to. Prostě mi zůstala jen směs vzteku, lítosti a uraženosti. Byl to první chlap od smrti přítele, při kterém jsem měla pocit, že jsem zase ženská. A tak se v tom plácám, nevím co mám a či vůbec mám něco dělat, nebo si jen pofoukat bolístku a pokračovat dál a na žádného chlapa se už ani nepodívat.

Kdysi mi řekl jeden kamarád, že když něco chci, mám si o to říct, protože do hlavy mi ten druhý nevidí a myslet si, že uhodne má přání, je utopie. Tak jsem to udělala a zřejmě jsem to všechno „zabila“. Zřejmě se už neumím chovat jako ženská, která uloví každého chlapa, kterého potká, vlastně jsem to nikdy neuměla. Ale tam někde uvnitř ženská jsem, protože toužím po tom, aby mě někdo objal, pohladil, abych k někomu patřila.

Díky, že jste tento výlev dočetli až sem, ale pravdou je, že si s tím vůbec nevím rady. Jsem opravdu tak blbá, naivní nebo jen obyčejně bláznivá?