Za dávnejch
časů žily na prériji, kromě zvěře, akorát lický bytosti a nad něma se vznášel Velkej duch Manitou. Lický bytosti lovily na prérii a v lesích zvěř a tem se živily.
Večír došli do svejch typizovanejch týpí, hodily do mikrovlnky kus tý flákoty a jináč samá nuda, až jich začlo bejt Velkýmu Manituovi líto a tak sestoupil k Veliký
řece, sebral velkej flák jílu a udělal z něj sochu úplně podobnou lickejm bytostem. Potem, jenom tak z úst do úst, jí vdech život. Když to viděly lický bytostě, tak s teho měli velkou radosť a tak vznikla první
žena a když dělala všecko prvně, tak se uměla ve všeckym dobře votáčet a tak jí
dali méno Veselá Veveřice. Uměla se postarat nejenom vo sebe. Sbírala lesní
plody a semena a jenom uviděla žalud - šup s ním do pusy! Lickejm bytostem se kolikrát ani nechtělo na lov, pořád by nejrač zvostávali s Veselou Veveřicí,
až jim jednou kněz ze sousední vesnice vysvětlil, že se nehodí, aby měla Veselá
Veveřice tolik lickejch bytostí jenom sama pro sebe. Svolali Velkou radu a vybrali jí ženicha a byla svatba. Za ženicha byl zvolenej Velkej Had a volili ho dokonce i Střední Had a Malej Had, no všici jednomyslně i když Hadi sou jinak proradný plemeno a moc se jim nedá věřit.
A tak žil Velkej Had s Veselou Veveřicí
a nestačil si ji pochvalovat.
Stačilo mu chodit na lov akorát ve čtvrtek, mezitím jim vystačilo, co Veveřice nasbírala.
A vona pořád, jen uviděla žalud – šup s ním do pusy a
to žádnej chlap nevydrží věčně. A taky, jak neměla Veselá Veveřice žalud v puse, tak kecala vod rána do večera, jak zjednaná, až to šlo Hadovi na palicu. V hospodě,
kde si stěžoval, se vod jedneho míšenca dověděl, že eskymáci na dalekym severu mají v jednom iglú krásnou bílou ženu a ta že vůbec nemluví. Nasedl proto na koně a vyrazil. Putoval mnoho dní a nocí až se stále více vochlazovalo, až
přijel do kraje věčnýho sněhu a ledu. Tady uvázal koňa u polárního kruhu a musel si koupit sáně a psí spřežení a že už začla polární noc, tak přivázal vedoucímu smečky na hlavu petrolejku a jenom tak se k těm eskymákům strefili. Ti ho pak uvedli do iglú, kde ležela na kožešinách nádherná bílá
žena. Velikej Had se svalil na kožešinu podle ní a užíval si to ticho. Vydržel to tři dny a noci, ale pak se mu zastesklo po Veselý Veveřici. Bílá žena byla vyřezaná z mamutího klu, kerej našli eskymáci u severního pólu na skládce.
Velkej had se vyplazil z iglú,
zapřáhl psy, dolil petrolej a vyrazil na spáteční cestu. Když po mnoha dnech a nocích dorazil ke svýmu týpí, našel ho prázdný. Veselá Veveřice, když dlouho nešel, tak ho vyrazila hledat. Narazila ale cestou na jinej eskymáckej kmen a těm se moc líbila a že tam nikde, na celym tom dalekým severu nebyl žádnej kněz, kerej by jim vysvětlil, co se má a co ne, tak už s něma zvostala napořád. Eskymáci ji dali na jmémo Vymnimiho, což po eskymácku znamená: Žena-kerá-dovede-v-pravou-chvilu-mlčet.
A Velkej Had? Ten bloudil po prérii a naříkal do větru, že chce svoju Veveřicúúúúúúú waúúúúúúúúúú. A lické bytosti mu začli říkat Velkej Kokot! A nebo Velkej Kojot? To už si tam dnesky nikdo nepamatuje…
Šeherezáda se vodmlčela a pohlídla svejma nádhernejma mandlovejma vočima na Šahriára a to ticho pak už přerušil akorát zip na jeho zlatejch panovnickejch džínách.