Hříchy světa!!!

Mladej muž
ménem Petr se rozhod, že zanechá marnýho svěckýho života a stoupí do kláštera.
Voblík si hrubou režnou kutnu, do ruky si vzal silnou sukovitou hůl a přes rameno kabelu, v kerý měl akorát skývu chleba a posledních pár mincí, kerý
mu eště zbyly. Šel řadu dní, jen tak naboso, až došel do kraje v kerým stál proslavenej starobylej klášter. A že už byl večír, zašel se za poslední peníze pořádně posilnit. Nemusil už šetřit, mohl utratit všecko a tak si nechal přinýst pořádnej kus pečeně k tý skývě a taky džbánek vína. Víno bylo moc dobrý a tak mu stoupalo rychle do kebule. Když to viděl hostinskej, tak mu honem podsunul na stůl druhej džbánek. Ale že už byla noc a hostinskej viděl, že je Petr pořádně posilněnej a taky, že se mu v kabele blýská eště nějakej peníz, tak mu nabídl, že mají pro V. I. P. hosty dole v komůrce překrásnou
černošku, kerá přes den spí, aby byla vodpočatá a připravená na tak vzácný
hosty, jak je Petr. Ten věděl, že vod dalšího dňa už bude v klášteře akorát vo modlitbách, najíst dostane a taky postel a tak svolil. Hospodskej se svíčkou v ruce ho zaved ke dveřím, kerý byly hnedky u dveří do sklepa.
Vodevřel je a strčil Petra dovnitř a hned za ním zabouchl. V komůrce byla
úplná tma, ale byla malá, jen postel a na ní ta nádherná heboučká černoška.
Nespala a tak Petr slík kutnu, černoška byla slečená už předtem a tak se Petr pustil do milování, dyk to mělo bejt naposled v jeho životě. Černoška byla velmi zkušená a tak to s něm dělala na všecky možný způsoby až Petr znavenej usnul. Když se probudil, tak už z malýho vokýnka u stropu dopadalo do komůrky denní světlo. Podle černýho zadku, kerej uviděl před sebou a vrásek na ňom usoudil, že černoška musí mět nejmíň sto roků a taky z ní tak táhlo.
Když se postavil a pohlídl na ni, jak si tam spí stočená do klubíčka, tak jí
hádal eště víc. V tichosti se voblík a vyrazil z hostinca jak duch.
Až po cestě začal naříkat, jakej že je hříšník a kráčel tak rychle, že se voctl v klášteře eště před vobjedem.

Bratr přectavenej ho vzal hnedky do kantýny. Měli španělský ptáčky a ty Petr děsně rád a tak rychle zapomněl na tu noc s černoškou. Pak ho vopat popad pod paží a povodil ho po celým klášteře.
Dlouhý klenutý chodby byly krásně, barevně, vymalovaný. Vymaloval je sám
Michalanděl a měl teda válečky s úplně nádhernejma vzorama. Petrovi se dostalo poučení vo dením i nočním řádu a úplně naposled ho vopat zaved až dolů do sklepa do malý komůrky a zde vážně promluvil: „Milej hochu, tady u nás poznáš akorát modlitby a nic jinýho, tady budeš voproštěnej vod všeckejch hříchů a svěckejch radovánek,
ale že sme taky lidi, tak tady úplně dole máme, kdyby přeci jen na tebe něco přišlo, truhlici hříchu, zde si můžeš ulevit…“

A vopravdu, u zdi stála prostá dřevěný
truhlica na petlicu. Petrovi připomínala poněkud latrínu, až na to, že měla votvor vyřezanej na boku a né navrchu, jak bejvá zvykem. Páč byl Petr zvědavej a taky proto, že mu přišly do hlavy spomínky na to co dělal v noci s černoškou a že si všim, že se vopat povotočil k němu zády a dělal, že se nedívá, tak vyhrnul svoju kutnu a nalehl na tu truhlicu, tak jak byl, předkem k votvoru.
A sám byl velice překvapenej, jak rychle se mu ulevilo. Vopat, i když se ještě
trochu červenal, pokračoval v instrukcích: „A tak sem můžeš, milý synu,
chodit kdykoli, během šesti dnů v týdnu…“

Petr se zarazil a hnedky upozornil vopata, že tejden má přeci sedm dnů. Vopat mu přisvědčil a dodal: „Přeci sedmého dne, milý synu, sedmého dne budeš mít v truhlici službu ty!“



A Šeherezáda dočtla a uzavřela knihu.
Šahriár ji jen jemně pohladil po rameňu a dodat: „Sem přeci ždycky říkal, že ty seš moja truhlica plná pokladů, poť…“