_Děvče_Jak_Cumel_

Jan se s Marií seznámili prostřednictvím internetových stránek. Psali si již řadu dní a nocí, ale Jan se pořád nemohl rozhodnout, kam by měl Marii pozvat.
„Kavárna, divadlo? Poněkud snobské…“, uvažoval. „Kino? Také nic moc.“ „Hotel,
napoprvé?“ Také nebyl spokojen. „Ubytovna pro zahraniční dělníky? Romantické,
ale přece jen poněkud prosté!“ A tak ji pozval na první schůzku do lesa.
„Su _ Děvče_Jak_Cumel_“,
představila se, když si podali ruce na pokraji hlubokého lesa.

„_Jeníček_“, dodal nesměle a ruka se mu třásla, stejně jako hlas. Pak se ale vydali po lesní cestě, stále hlouběji do lesa. Několikrát ji, vždy pod nejvyššími stromy, lemujícími lesní cestu,
políbil.

„_Su _Děvče_Jak
_Cumel…“, opakovala mu po tom pokaždé do ucha. Ani si oba nevšimli, že se cesta poznenáhlu změnila na lesní pěšinku, ale i ta byla stále užší a užší až se nakonec vytratila docela v hlubokém křoví. Mezitím už se setmělo, na nebi se objevil měsíček a kdesi v dáli začal houkat sýček. Zabloudili!

Byli proto oba rádi, když v dálce zahlédli světélko. Šli za ním a tak se zanedlouho ocitli na lesním palouku.
Stála na něm chaloupka, jako z pohádky. Stěny vypadaly jako z perníkové a střecha, krásně lesklé a hnědé tašky, čokoládová…!“

„Hoť ně jednu křidlicu…“, pobídla Marie
Jeníčka. A tak vylezl nahoru a vyhověl jí.

„Auuuu!!!!“, zaslechl zezdola její výkřik,
když přišla o přední dva zuby.

Od této chvíle už na něj začala působit poněkud bezzubě.

„Kdo mě to tu chodí na Bramac!!!“,
zaslechli oba křik, když se na domku rozlétly dveře a objevila se v nich temná postava. Jeníček sklouzl se střechy a postavil se mezi ni a Marii.
Nevěděl, co má říci a proto poněkud zmateně zablekotal: „Jsme z www.Amateri .cz. -_Děvče_Jak_Cumel_ a _Jeníček_.“

„Su
_Ježibaba_, 50+, vokaž!“ a sáhla si, aniž počkala, až jí k tomu dá Jan svolení. Ten se už mezitím rozhlížel po světnici. Byla útulná, přestože skoro celý prostor zabírala mohutná kachlová kamna. Že ale bylo léto a horko, tak se v ní netopilo a protože se baba pranic nestyděla, tak jí Jan opřel o tu pec a začal ji šukat.

Marie se zatím venku pokoušela dovolat přes chytrý mobil na zubní pohotovost: „Cože, až v Práglu, skurvenej Hegr –
kruci!!! Tak vrtulník!!!“, zaslechli ti dva vevnitř její zděšený výkřik, ale nic si s toho nedělali.



„Su Šahriár,
50- !“, zařval Šahriár a vytrhnul Šeherezádě z ruk bichlu a ani se jí
nezoptal. Nebyly tam sic žádný kamna, ale zato po zemi bylo plno počtářů,
krásně vyšívanejchch - vorientálníma vzorama, naducanejch počtářů…