Tři tisíce vrcholů............

aneb,kousek dál než dochtor..................
páč než jsem stačil doplodit svůj bloček,tak Doktor přijel zpátky z Brna stopem,a Kapka třikrát objela autobusové nádraží .o)
Má drahá je v některých věcech poměrně náročná.Jsem s ní již poměrně dlouho.Soužití cholerika a flegmatika je poněkud náročnější,ale částečně je zárukou,že pokud mě v záchvatu nezapíchne tak se to dá i místama přežít.Naštěstí si zachovává určitou soudnost a má strach na mne vztáhnout ruku když má rudo před očima.Zatím mám sílu jí říci,že mě uhodí jen jednou a skončí minimálně mezi Bílou velrybou a Třemi mušketýry po dvaceti letech v knihovně.Naučil jsem se s tím žít.Ano byli chvíle,kdy to vypadalo na radikální řešení a jistota budoucnosti je také mimořádně nejistá.Přesto si tento dlouhodobý vztah stále buduji.Samozřejmě jinak než v počátku.Děti již dospívají a snažím se jim vštípit jedno ze svých základních kréd "Co nechceš aby někdo dělal tobě,nedělej jinému".Existujou samozřejmě vyjímky,které však patří do jiné kategorie.Do kategorie volnomyšlenkářství člověka,který má kus života zasebou a ošlehaný životním stylem,který vyžaduje dosti tolerance anebo prudký řez.Druhá varianta většinou odporuje zdravému rozumu,pokud nejde vyloženě o život.
Jsme již tedy spolu hodně dlouho a já od začátku zvolil klidný free styl.Nic nedramatizuji,nezakazuji,pokud možno dávám všemu volný průběh a snažím se vyjadřovat a určovat pouze základní mantinely mých parametrů života do kterých by se vešlo 150% normálních lidí.
Nedavno jsem v tv zahlédl pořad o ženách,které se provdali na ostrov Hvar.Tamní muži tvrdili,že my čeští muži jsme divní,když posíláme samotné ženy na dovolenou do ciziny.I já jsem drahou pustil k móři samotnou,bez jakýchkoliv podmínek či žárlivosti.Myslím si,že jsem jaksi nad věcí,a kdyby mě chtěla něco provést,tak nemusí jezdit do zahraničí.A to vím naprosto přesně!,o).Nehledě na to,že jsem zastáncem toho,že každý má svůj soukromý prostor ve vztahu,který je nenapadnutelný pokud neohrožuje samotný vztah.
No to jsem chtěl jen udělat předmluvu a je z toho filozofický blábol .o).
Zkrátka drahá jede na dovču či výlet radši do hor než k moři.Tak jsem jí chtěl udělat radost a po dovče na které byla před dvěma lety v Tatrách (sama s přáteli z práce) jsem zvolil jednodenní výlet do Vysokých Taur.Když hory,tak pořádné.Když vrcholy,tak hóódně .o).
Bohužel za 24 hodin se toho mnoho stihnout nedá,i díky tomu,že polovinu času zabere cestování.Přesto,minimálně pro mě to byl hezký zážitek .o).
Odjezd byl v sobotu v půl jedné ráno a do Taur jsme dorazili kolem sedmé,kdy bylo krásné slunné ráno.Až na vrcholky hor se dalo dívat jen s velmi zakloněnou hlavou.Ale pohledy to byli nádherné.Až teď jsem opravdu pochopil,co je to opravdu hornatá země.Zlatá česká rovina a pár kopečků u hranic.Sice není tolik vršků na které se dá se zalíbením koukat,se sebezapřením vystoupat,ale hamtat celej život v údolích z kopce do kopce by se mě teda nechtělo a žít s tím,že nad chalupou mám zamrzlou Orlickou přehradu už vůbec ne.Přesto je to krásný kraj.Krávy lezou po kopcích s větší grácií než kdejaký prezident.Když si zaplatíte,tak vlastním autem dojedete skoro na každý vrchol do 2600 metrů.Tomu já říkám vysokohorská turistika.
První zastávka byla v 2500 metrech na parkovišti u nějaké hospůdky.Vedoucí zájezdu nám ukázala náhorní plošinu nad parkovištěm asi kilometr s převýšením...řekl bych přes sto metrů a se slovy spěcháme,máte na to 45 minut určila jakoby šachovohorolezecký diktát.Ve mě to vzbudilo poměrně hořký úsměv.To je nahoru minimálně půl hodiny,říkám drahé,to se nedá stihnout.Dá.Dobrá,já mam priority jinde.Tož jsme vyrazili.nahoru jsem se vyškrábal se sebezapřením a s tím,že takhle řídkej vzduch teda né a jakmile slezem tak si zapálím jinak je to na otravu kyslíkem.Dolů jsem se vydal napřed,a drahá nespěchala.Támhle kytička,cvak,támhle kravička,cvak,támhle kamínek,cvak,všechno zdokumentovat.Už jsem stačil i tu svojí zdravotní vykouřit když se dostala zpátky na parkoviště.
"Drahá,nechci tě znervózňovat,ale autobus už se pohnul z parkoviště,"upozornil jsem jí na pomalu kritický stav časomíry.Popoběhli jsme k odjíždějícímu autobusu a vyslechli si pokárání od delegátky v interkomu: to se nám ještě nestalo,aby jsme čekali na opozdilce 20 minut,na příští zastávce čekáme maximálně 15.Naštěstí jsme sice byli poslední,ale né jediní,pár minut před námi dorazili ještě někteří.Tož jsme šoupali pohorkama a poslušně stříhali ušima.Ne to se nedalo v klidu stihnout,a nejsem tady na atletickém soustředění.omlouvat se nemíním,tolik času jsme zas nepromrhali.
Druhá zastávka už byla až skoro u ledovce.Na drahou dolehlo trauma předchozí příhody a poněkud znervózněla.Po menší slovní přestřelce kolem batohu došlo k tomu,že jsem skoro litoval,že jsem si zájezd vymyslel,když si stačilo vyměnit standartní názory u nás u Kačáku v údolí.Nebyl čas,ztrácet čas.Po kuse cesty po asfaltce jsme došli k patě vyhlídky na ledovec a sledovali z výšky mravence dole u ledu. Ono cca 1500 metrů výšky z lidí opravdu udělá mravence.Ne,i když dolů jela nějaká mechanická krabice,předpokládám,že k ledovci to bylo po dně koryta ještě tak dva kilometry.Nešlo mi ani o nějaké drobné v eurech,spíše jsem měl obavy z dalšího pozdního příchodu.Tak jsme se prošli po kopečku kolem Swarovského vyhlídky a zastavili se u sochy France Josefa,omrkli pár svišťů,poseděli v místní vyhlídkové knajpě.Můžu s klidem říct,že jsem výše pivo nepil.Nějakých 2418 m a klaine beer Stigel za tři éčka a kafe skoro za stejnou cenu.Ceny horsky lidové,jen do těch špaget za deset éček jsem tedy nešel.Ale posezení nádherné.Z vrcholků zasněžených štítů se po stráních valila v pavučinách potůčků voda až na dno rokle,kde se vlévala do jezírek světle modré barvy.Podle stavu dna rokle ledovec ustupuje poměrně rychle a zdá se,že jsem udělal dobře.Za pět let bude s ledovcem bůhví co a bůhví kde.No a pak koupit nějakou tu památku v suvenýrech a hurá na Krimmelské vodopády.
Delegátka poděkovala za včasný návrat účastníků zájezdu a vyrazili jsme na poslední zastávku.Převodovka našeho busu již od začátku výpravy vykazovala mírné opotřebení a při rozjezdech měli oba řidiči problém s jedničkou.Po sjezdu z vrcholků národního parku se k tomu přidali,předpokládám též opotřebované brzdy.Takže styl jízdy se měnil podle potřeby nic moc nezatěžovat.Brzdit jen v krajním případě,a to opravdu stálo za to.Čekal jsem každý kruhový objezd,kde se muselo na poslední chvíli zastavit,že končíme a na lopatičku smetem zbytek brzdových destiček.Ne,kupodivu jsme dojeli až k vodopádům.Již na parkovišti nás delegátka upozornila,že se bohužel spěchá kvůli poslednímu metru v Praze a tak máme jen 45 minut.No to mě nadzvedla podruhé,ale zas jsem zachoval dekórum.Za 4 éčka jsme prodrali mezi mraky arabů,které snad omylem dovezli cestovky z Egypta až k patě vodopádu.Opravdu přírodní úkaz.Voda se valí skoro z každého svahu kolem kterého jsme jeli,ale tady se příroda opravdu vyřádila.Šest kubíků za vteřinu je docela slušný rachot.Dopadající masa vody na dno vytvářela mohutný monzunový výr,který vynášel mraky kapiček vysoko zpátky k nebi.Díky omezenému času jsme se mohli věnovat pouze té poslední části ze tří.Je vysoká pouhých 150m,další dvě 80 a znova 150m.Takže je to opravdu impozantní přírodní div.Jediná kladná věc s mozeného času byla,že ve večerních hodinách bývá největší průtok.Arabům to stejně bylo jedno.Kdyby to nebyla voda z ledovce,tak by byli schopní zaplnit celý prostor kde dopadala voda.Takhle jen povykovali kolem celého vodopádua z jeho hukotu vyčnívali jejich skřeky.Ano to měla být skvělá tečka za celodenním výletem.Pomineme-li,že okouknutí,pořádné,by zabralo minimálně půl dne,bylo to příjemné.I drahá byla z toho byla vyjímečně celá vlhká,její bunda jevila známky návštěvy posledního vrcholu dne.
Odjezd z parkoviště byl originální.Nejdříve jsme čekali na dvě dámy,které se poněkud ztratili na deseti metrech čtverečních a poté se modlili,aby se řidiči podařilo vyvrátit tu zpátečku se kterou jsme se od odjezdové závory vzdalovali opačně potřebným směrem.Situace byla poměrně složitá,nepomohli ani vrácené podšálky.Nakonec se podařilo skoro s traktorovým grifem přemluvit kardanku a se západem slunce jsme vyrazili na zpáteční cestu.
Nevím jak to drahá dělá,ale spala cestou tam,a spala i cestou zpátky.Já trnul,co se týče technického stavu,záda mě bolely z hektického prvovýstupu a pydel z dlouhého sezení.
A tak poslední vrchol cesty nastal v okamžiku mé návštěvy mobilního WC autobusu.Počkal až se setmí a pak vyrazil s pískem.To vám teda povím,zlatá kadibudka.Jak tohle mohl někdo vymyslet.Chtělo se mi jenom čůrat,nechtělo se mi sedat.Díky výšce kabinky jsem mušel být sehnutý.Šiš to byla spartakiáda.Sehnutý,v jedné ruce prkýnko,v druhé..... a dotoho zákruty silnice.Udržoval jsem spávný směr s vypětím všech svých posledních sil.Když jsem dokončil potřebu,spotřebova jsem dost toaleťáku na smazání stop mé návštěvy.Celý frustrovaný a vynervovaný jsem se vysoukal z kabinky a chtěl jí zavřít.Jenomže se nějak nedařilo.Už byla opravdu tma a malé světýlka jen letmě osvětlovali mechanismus,který jsem ošátrával tak abych využil své povrchní znalosti zámečničiny.Když jsem potřetí marně přibouchl dveře bez vytouženého cíle,hluboce jsem se nadýchl a použil svoje tajné heslo k otevírání bran a branek (mimochodem,pomohlo i při první intimnosti s drahou),a vida dvířka zacvakli.Paráda.Vyškrábal jsem se po schůdkách zpátky do uličky a poté i na své místo.Dvířka byli sice dovřené,avšak vepředu u řidiče svítila kontrolka obsazenosti stále.No nazdar,to bude zase další průšvih.
Po zastávce v Dvořišti delgátka opět vzala svůj oblíbený krofón a sdělila,že díky poslednímu kdo použil WC se z něj díky jeho šikovnosti stal nedobytný trezor,páč se mu ho podařilo zevnitř zamknout a následně odborně zvenku zavřít.Tím pádem budou muset všichni vydržet až do Prahy bez potřeb.
Nu což,aspoň jsme jeli rychleji.Metro se stejně nechytlo přijeli jsme až v jednu ráno.Drahá tuto příhodu tradičně zaspala a tak,když jsem jí to sdělil po výstupu z autobusu pravila,že s touto cestovkou už asi nikam nepojedem,že jsme u nich profláklý již dokonale .o)

Pěkný den fšem