V temnym lesu!!!

Loupežníka probudil nad ránem v jeskyni hlad a tak nelenil, vobul si škorně, na hlavu narazil klobouk a za pas zastrčil bambitku a vyrazil k lesnímu palouku, vo kerým věděl, že tam rostou nejvěčí maliny. Eště ale nedorazil ani k palouku a už ho sojka varovala, že není v lesu sám. Našlapoval proto vopatrně, aby ani větvička nezapraskala a přitem se pečlivě rozhlížel na všecky strany. A
sojka měla pravdu! Nejvěčí keř u palouku vyškubávala nějaká holčina. Loupežník ju sice viděl akorát vodzadu, jak se tak natahovala navrch po malinách, ale hnedky na první pohled poznal, že je to holka krev a mlíko! A jak se tam tak před ním natahovala stále vejš, tak si všim, že by potřebovala podrazit střevíčky, kerý měla vobutý. To jí ale neřek, ale jenom se potichoučku připlížil,
až za ňu a lapil ju pevně vodzadu vpředu nad živůtkem.

„To sem se ale lekla, až se mi vod hrůzy našpicovaly bradavky a naježily chlupy!!!“, vykřikla zděšeně holčina, ale nepřestala při tem ani na chvilu v trhání malin. Šak džbán měla plnej teprvá asi ze dvou třetin.

Zato loupežník měl plný vobě ruce a cítil na dlaňách bradavky, kerý byly vopravdu tvrdý, jak špunty vod šampaňskýho! A
že, jako správnej loupežník nebyl nedoslejchavej, tak honem uvolnil pravou ruku,
aby se přesvěčil, co že je na tem pravdy, to o těch chlupech. Skorem uškubl rukou, dyž pocítil jak to tam má hustý! To už ale ucítil příjemný teplíčko a taky vlhko, hned pod prsteníčkem a hnedky zapomenul, že má hlad.

„Podrazil by sem tě střevíčky, ale nemám tu vercajk, ten sem nechal ve městě…“ zašeptal holčině do ouška.

„Tak to ty seš ten uteklej švec?“, zvolala rázně holčina a pokračovala v trhání, ale už jen jednou rukou, druhou začala šmátrat za sebe: „Vercajk? Ale cejtím, že si ho tam nenechal všecek! No nemám pravdu?“

a vosvobodila loupežníka z poklopce.

Ten už jí tou dobou dostal dávno kozeny ven z haleny a tak ju chytil voběma rukama za lem sukně a přehrnul jí ju přes záda až skorem na hlavu. Před ním zářily v lesním šeru dvě pevný
polokoule a mezi nima zahlídl dole trs černejch chlupů, v kerejch se už
zase ztrácely jeho prsty, pokrytý teplou, mazlavou vlhkostí. Holčina už ale sama směrovala do těch míst jeho vercajk a přivítala sladkým vzdychnutím, když
ten v ní zmizel a její a loupežníkovy chlupy se tak na vokamžik propojily.
Ale jako by do něj udeřil blesk, tak vypadaly pohyby, při kerejch se do ní
nořil, co nejvíc to šlo. A pořád a furt! Holčina stála zeširoka rozkročená, pevně
zabořená, skorem až po kotníky, ve vlhkým mechu a houštinka se jí rozevírala při každym loupežníkovým přírazu. Na kozenách cejtila lesní chlad a vo bok ji narážela loupežníkova bambitka. Už chtěla loupežníka upozornit, aby ju dal jinam,
aby neměla modřinu, dyž tu ucejtila, že loupežník stuhnul, aby pak ze sebe vyrazil zběsilej výkřik: „Cipísek!!!“

„Copak?“, zoptala se ho vopatrně.

„Ále,
úplně sem v tym fofru zapomněl, že nemám prezervativ…“, provinile zablekotal loupežník.

„Cipísek!!!“ vykřikla taky holčina a už
při tem zvostali.



„Šahrijáru,
nevíš esli někde u nás roste pod palmama mech?“ zoptala se potichu Šeherezáda,
když dočtla a po vočku přitem pokukovala, esli se Šahriárovi značí pod jeho zlatejma panovnickejma džínama jeho panovnickej vercajk.