O červeném Rudovi

(Erotická gay pohádka)

Byl jednou jeden chlapec, který se odmala často červenal, až byl rudý až za ušima. A v létě ho slunko také opalovalo vždy do červena. Nikdo mu tedy neřekl jinak než Červený Ruda, i když se ve skutečnosti jmenoval Mojmír.

ÚkolJednou řekl tatínek Rudovi: „Podívej, Rudo, dědeček má dnes narozeniny, měl bys mu jít popřát. Nemohu s tebou ale dnes jít, je moc horko a mne by cestou mohly postihnout mdloby.“ Ruda se zaradoval, že bude moci jít k dědečkovi zase sám, protože si s dědečkem užil vždy něco zajímavého a dlouhou lesní cestu za letního dne měl moc rád.

Tatínek dal Rudovi pro dědu do mošny krabičku cigaret, tubu zvlhčovacího želé a lahvičku čichací vodičky a pravil: „Tady máš pro dědečka nějaké dárky a vyřiď mu pěkné pozdravení. A nenech se od něj osahávat, víš, jaký umí být prasák, a tobě je sotva 17 let!“

Ruda se pousmál, vzal na sebe jen své krátké lněné kalhoty, přes holé tělo přehodil mošnu a vyrazil.

Když došel na lesní cestu, ohlédl se za sebe, podíval se před sebe, a když zjistil, že široko daleko nikoho není, svléknul si své kalhoty, stočil je do mošny a jen tak nahý si vykračoval dál.

NutkáníAsi v půli cesty lesem zachtělo se mu močit. Sešel kousek z cesty, uchopil svůj pyj, ale jak se ho dotkl, poněkud ho to vzrušilo. Zadíval se na něho se zalíbením a chopil se jej pevněji, až mu trochu ztvrdnul. Trochu si jej ještě pomačkal, aby mu ztvrdnul více, když tu náhle se za ním ozval hlas: „Copak tady děláš, švarný mládenče?“Ruda se velice vylekal, až se mu ihned ocásek svěsil, otočil se, a co nevidí! Před ním byla silueta zvláštní postavy. Paprsky prosvítající skrze stromy svítily Rudovi do očí, a tak viděl jen obrys jakéhosi muže s mimořádně širokými rameny, úzkým pasem a silnýma svalnatýma nohama, radost pohledět, pokud by to nebylo v takto ošemetné situaci. Maně ho napadlo, že tvar toho trupu od pasu ke krku připomínal široce rozevřené písmeno V, s rukama vlastně písmeno M.

„Jdu na návštěvu za dědečkem…“ vykoktal ze sebe Ruda. „Chodíš za dědečkem přes les bez kalhot?“ zeptal se hlas a postava se k Rudovi trochu přiblížila tak, že na ni bylo náhle vidět v dobrém světle.

BytostTen pohled Rudu uvedl v úžas. Nebyl si jist, zda jde vůbec o lidskou bytost – ač mělo stvoření proporce a tvary urostlého muže, zabarvení jeho těla nebylo vůbec lidské – bylo jaksi stříbrošedé, hladké, v záři slunce poněkud měňavé… Hlava byla pokryta jen proužkem jakéhosi černého kohoutka od čela k temeni, obličej bez obočí i vousů, nos hrdě čnějící kupředu, oči výrazné, šedomodré… A jakkoli podivně tento tvor vypadal, připadal Rudovi neobyčejně krásný, jako z nějaké fantastické knihy o životě z jiné planety.

„Vy lidé přeci bez kalhot po lese nechodíte, ne?“ přidal tvor ještě jednu otázku. Ruda si v tu chvíli uvědomil, že tvor vlastně také není oblečený, a zadíval se mu do rozkroku.

Nemohl se vynadívat na ten skvost, ne snad kvůli jeho velikosti (byl, pravda, o kus delší než byl Rudův, ale zároveň poněkud tenčí), nýbrž kvůli jeho zabarvení a celkovému vzezření. Tvorův pyj byl matně tmavě šedý s odlesky až do modra a na jeho konci bylo vidět špici, která byla v obvodu znatelně širší a především leskle černá, jako by byla vyvedena z onyxu zručným šperkařem. Váček pak mu elegantně visel přibližně do půli délky pyje, taktéž matně tmavě šedý, a co bylo zvláště pozoruhodné, jeho varlata pozvolna, ale stále měnila objem, jako by se hmota soustavně přelévala z levého do pravého a zase zpět, kdy v nejkrajnější fázi bylo vždy jedno varle dvojnásob velké než druhé, postupně se jejich objemy vyrovnaly a zase nabylo druhé varle navrch.

Rozhovor„Ty nemluvíš, mládenče?“ opatrně a nevtíravě promluvil hlas, který nepochybně patřil tvorovi se stříbrošedým tělem, tmavým pyjem, onyxovým žaludem a přelévavými varlaty.

„Ach, odpusť, nikdy jsem ničeho takového, totiž prosím za prominutí, nikoho takového jakživ neviděl… Kdo jsi?“

„Jsem Vlk, a kdo jsi ty?“ – „Říkají mi Červený Ruda… Ale ty nevypadáš jako vlk…“ – „A jako co vypadám?“ – „Nevím… Spíš jako… Něco jako nadsamec…“ zakoktal Ruda a celý zčervenal.

„Vidíš, mládenče, to máme společné. Tobě říkají Červený Ruda, i když se jmenuješ jinak. Mně říkají Vlk, i když mu jsem podobný snad jen zbarvením.“

„A… Kdo ti tak říká? A co jsi vlastně zač?“ – „Říká mi tak můj pán. On a jeho předkové mě vyšlechtili z člověka, vlka a koně.“ – „Koně? Tvarem těla připomínáš muže, zbarvením vlka, pravda. Ale koně? Toho mi připomínáš snad jen tím kohoutkem na hlavě, avšak…“ – „Z koně je vyšlechtěna moje srst. Je tak krátká a jemná, že vypadá jako hladká kůže.“

Ruda zvědavě přistoupil k Vlkovi blíž, ale stále se mu nezdálo, že by tvor měl nějakou srst. „Mohl bych… Mohl bych si sáhnout?“ – „Sáhl by sis, i kdybych ti to nedovolil. Má srst má kouzelnou přitažlivost. Už teď jsi v ní ztracen, nelze tomu zabránit.“

Přečtěte si pokračování pohádky kliknutím sem...