Co po mě zůstane ?

Občas, když mám zádumčivou náladu tak se sám sebe na tohle ptám.
Spousta lidí řekně něco jako "Já si užívám dnešek, nemyslím na zítřek" což nechci odsuzovat, jen prostě se občas i zaobývám tím co bude.

Zatím nemám rodinu a stejně si říkám: "Budu mít děti ? Kolik jich asi bude ? Co z nich asi bude až vyrostou ?"

Ale pak si taky říkám: "A co kdyby se mi teď něco stalo ? Kdyby mne třeba přejelo auto ?"
Možná jsem skeptik, ale výsledek vidím, žalostně. Zůstala by rodina a nejbližší co by si možná pobrečeli. Malou jiskřičkou jsou pro mne dva synovici, kterým jsem se snažil věnovat a mám je rád.
Ale co známí či virtuální kamarádi ? A zde teprv nastupuje skepticismus, který říká tiše: "Vole ty virtuality se na tebe vykašlou. Jak člověku nic neuděláš, nepomůžeš, neuděláš zadarmo, tak maximálně nad tebou pokrčí rameny."

A já si říkám, má vůbec smysl se o něco snažit ? Asi ne.
Dnešní virtuální svět je plný pseudovztahů a kamarádství, ale ve finále po mě ani pes neštěkne.

Nejde o to, že bych chtěl být nějakým uznávaným státníkem, nebo umělcem. Ale jen prostě někým na koho si jednou za dlouhý čas vzpomene víc lidí, než jen rodiny a nejbližší. Ale to prostě nejde.

A nějaké mé myšlenky, či přítup k bdsm a k lidem ? Jo maximálně nějaký škarohlíd si na nějakém virtuálním místě, vzpomene ve smyslu: "Jo byl to debil"

Trochu smutné téma, omlouvám se za to. Ale stejně si myslím, že reálné.
Lidi moderního světa prostě žijí virtuálitou. Kde jsou vztahy do okamžiku vypnutí počítače.