Počítač má vždycky pravdu

Byla sobota,
něco kolem osmé večer. Za oknem se pomalu stmívalo a zpěv ptáků spolu s příjemným vánkem napovídaly, že jaro už nadobro zahnalo zimu na sever.
Většina rozumných lidí v ten hezký čas popíjela, věnovala se kultuře, odpočinku,
sexu, nebo jiné záviděníhodné činnosti, pro kterou jsou sobotní večery stvořeny.

A já? Já
seděl v práci u počítače s rostoucím pocitem, že ten krám vyhodím z okna. Hleděl jsem zoufalýma očima na monitor, který mi po půlhodinovém přemýšlení oznamoval, že příkaz, jenž by konečně znamenal konec práce, nelze provést. Moc dobře jsem věděl, že příkaz provést lze a taky tomu tak běžně
bylo, ale počítač mě tvrdošíjně přesvědčoval o opaku. Zběžně jsem prolétl očima chybovou hlášku, kterou jsem viděl dnes už nesčetněkrát (slovo error bylo důležitě zvýrazněno), a i přes počínající syndrom karpálního tunelu jsem kliknutím na OK okno sprovodil ze světa.

Byl jsem v kanclu sám (kdo jiný by tu taky seděl), a tak jsem otevřel prohlížeč a přihlásil se na jeden nejmenovaný erotický server. Vlezl jsem na chat a ocitl se náhle v úplně jiném světě. Ten svět byl plný mužů, hledajících usilovně
pokec, setkání u kávy, sex, šukání a jiná sexuální spojení, a žen, rázně
odmítajících jakoukoliv takovou snahu nebo naopak hledajících jinou ženu.

Řekl jsem si, že taky přispěji se svou troškou do mlýna a napsal na zeď veřejný vzkaz s příslibem intelektuální konverzace a kvalitního sexu. Odklepl jsem Enter a sledoval, jak má větička putuje po monitoru postupně dolů, kde za pár vteřin skončí v propadlišti dějin. Chystal jsem se větu zopakovat, abych zvýšil své šance na sexuální připojení k atraktivní ženě, když v tom vypadl internet.

Podíval jsem se do pravého dolního rohu na ukazatel signálu wi-fi a tam vyskočil nápis:
Žádné připojení není k dispozici.

Tomu se nedalo nic vytknout. Holt, počítač má vždycky pravdu.