Honění

Krásný den vám všem,

záměrně nepíšu zda kundy, nebo šulina(nemyslím v oslovení, ale v názvu), neboť při samotném honění nejde jen o pouhé posilování pravačky(levačky) a zahřátí a rozdivočení nervových zakončení pro to, abych otestoval propustnost náhodně nalezeného kapesníku, a během schovávání vymrskaného proutku na všechno zapomněl.

Alison píše o honění kundy. O esoterickém zážitku při laskání své svatyně v přírodě a o tom, jak se ženy o drandění své macatice bojí mluvit. Nebudu do toho ženám strkat prsty ani nos, tedy pokud nebudu požádán, ale musím se ohradit vůči Alisonině poznámce : "U chlapů je to vcelku jasné - honí každý."

Nevím.

Běžně sice nezačínám rozhovor z chlapem frází:"Tak co, jaks ho protáhl?"(tedy pokud to není kamarád, co se vrátil z projížďky na motorce), ale je fakt, že frekvence dvojsmyslů týkajících se toho, jak svému zajochovi dávají za uši se v běžné konverzaci blíží frekvenci oslovování se jménem příslušníka jiného živočišného druhu, ale i přesto to stále neznamená, že je hoňka jako hoňka. Tady se musím ohradit, i když nechci být v rezervaci.

Ano, byly doby, kdy jsem se díla chopil, kdykoliv jsem cítil, že mě poklopec tlačí. A čím dál častěji i když jsem se jen nudil, nebo se mi nechtělo spát, nebo v televizi nic nebylo.....nebo naopak bylo.

Ano, mrskal jsem, co to šlo. Ale bylo to pořád to samé. Dobře nebylo. Někdy jsem nenašel ubrousek, tak jsem to ochutnal. Pak už sem ho nikdy ani nehledal. Někdy jsem si postříkal monitor. Někdy pro změnu klávesnici. Jindy koberec a jednou dokonce i křečka. Naštěstí nebyl můj. Tedy ten křeček.

Léta postupovala jak hašek v čssd a já jsem zjistil, že moje pocity při šukání(myšleno se ženou - tak to mám asi nejradši), při jídle a při vypouštění malých bílých potápěčů se v podstatě stírají.

Ano, jednou to byl větší prožitek, jindy menší, ale nikdy to nepřesáhlo něco, na co bych si pamatoval dýl, jak zeman na svoje statistické výplody.

Pak přišel zlom. Z části byl způsoben nerušenou samohanou na mechu pod dubem a z části úvodem do správného dýchání (hluboké břišní, kterému jsem se učil z relaxačních důvodů).

Všechno hraní s mým koženým joystickem před tím bylo asi stejné, jako chodit k volbám - děláte to, co ostatní, chvíli z toho máte potěšení, ale po chvilce zjistíte, že to bylo k ničemu a tak to jdete zkusit znovu.

Zlom.

Už není bezduché provětrávání jednoočkova koženého roláku.

Tvořím.

Dýchám do břicha. Každým nádechem jsem nabitější energií a jsem hlouběji v sobě. Jen pouhým dýcháním dokážu probudit energii v sobě a vztyčit jednookou hlídku.

Pouhým dýcháním dokážu procítit každý kousek svého těla. Každým dotykem na šulina, žalud, prostatu(ať zvenčí, či zevnitř) cítím neskutečný příval elektrizující energie proudící mým tělem. Nehoním jak o život.

Pomalu, postupně, klidně a plně si to vychutnávám. Celé své vědomí. Celé tělo i své okolí.

A nestříkám. Tedy ne, že bych to všechno vyplýtval na plakáty z plabojů a lea s dianou.

Jen nechci. Asi se vám to zdá divné.

Mě přijde, že to, že mi někdo v mládí řekl, že musím stříkat vždycky, když se udělám, byl stejný prohřešek proti lidskosti, jako když vám tvrdili, že po honění vám narostou na dlani chlupy.

Jenomže mě to neskutečně nabíjí. Použivám tu energii pro sebe.

Cítím, že žiju. Neustále. Mám spoustu energie, nápadů, vůle a síly.

Je to božský dotek k sobě samému.

A se ženou je to poté ještě o pár světelných let jinde.

Není hoňka, jako hoňka.

CO VY?