Neviditelná

Ano, už je to tak. Stalo se to, aniž bych chtěla. Ikdyž dost dobře nechápu, jak je to možné vzhledem k mojí výšce, váze a prostorové členitosti.
Ale abych začla tak nějak popořadě.
Musela jsem dnes k doktorce, vyzvednout recept na prášky. Zpátky jsem se kousek prošla pěšky, ale až do centra se mi po svých nechtělo, přece jen je to kousek dál a já měla naplánované lítání po celém městě. Tak jsem šetřila síly.
Počkala jsem si na první tramvaj, která jela kolem. Už ze zastávky bylo vidět, že je plná. Docela mě to překvapilo, protože v 9 hodin dopoledne všedního dne by snad většina lidí měla být v práci nebo ve škole, ne?
Nastoupila jsem prostředními dveřmi do druhého vozu , označila si jízdenku a rozhlédla se kolem sebe.
Spolu se mnou ve voze cestovali i studenti, důchodci, lidi jedoucí do práce nebo třeba od doktora, jako já. Ale těhotná jsem byla rozhodně ve voze jediná.
Vzhledem k tomu, že už začínám 8.měsíc, bříško opravdu neschovám. Snad i slepý by se nemohl splést.
Bylo teplo, takže jsem měla bundu rozepnutou a protože nerada nosím volné věci, přece se není za co stydět a bříško ráda ukazuji, měla jsem ho pěkně obepnuté ve svetru.
Čekalo mě 5 zastávek, a protože se mi v hromadné dopravě dělá zle i když těhotná nejsem a není pro mě problém skácet se k zemi během jedné zastávky, hledala jsem volné místo k sezení.
A v tom se to stalo.
Tramvaj byla samozřejmě plná a všechna místa obsazená, ale v tu chvíli jsem se stala neviditelnou. Normálně jsem tam nebyla. Teda vlatně byla, ale nikdo mě neviděl.
Všichni najednou museli koukat z okna, hrabat se v kabelce, lustrovat telefonem, bavit se s přítelem.Ani jeden z nich se mi nepodíval do očí, natož aby mě pustil sednout.

Přišlo mi to najednou strašně vtipné. Jak málo stačí k tomu, aby jste pro ostatní přestali existovat.

Takže kdyby mě ode dneška někdo chtěl potkat, lituji, jsem neviditelná :-)